Během jednání s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem a svým kolegou Mevlutem Cavusogluem v Ankaře se Spojeným státům nejspíš podařilo zastavit další propad vzájemných vztahů, ale zdá se, že nahromaděné problémy byly spíše jen odsunuty na pozdější dobu, než že by se obě strany nějak přiblížily k jejich řešení. Rozhovory sice přinesly přísliby vylepšené spolupráce Turecka s USA v Sýrii, ale podrobnosti ohledně těchto dohod nejsou známy, a vzhledem k diametrálně odlišným cílům obou zemí (přinejmenším) v otázce Kurdů, dalším osudu amerického azylu pro tureckého klerika Fathulláha Gülena nebo amerických občanů v tureckých věznicích, lze předpokládat, že neznámými i zůstanou.

„Už nebudeme postupovat osamoceně. Už nebude platit, že Spojené státy dělají jedno a Turecko dělá něco jiného,“ prohlásil Tillerson po jednáních, nicméně pracovní skupiny, které by měly pojmenovat vzájemné problémy a zkusit hledat jejich řešení, by měly vzniknout až někdy v půli března. Prozatím byly alespoň navázány každodenní kontakty mezi armádami obou zemí, což ovšem současně názorně ilustruje, kam až se vztahy mezi dvěma největšími armádami NATO dokázaly propadnout. Mimochodem, Pentagon si už loni v létě stěžoval, že proturečtí džihádisté ostřelují americké pozice u Manbídže na severu Sýrie, načež při opakovaných útocích na své hlídky Američané palbu také opětovali, a tento „vražedný vztah“ mezi spojenci z Aliance přetrvával přinejmenším ještě do poloviny ledna…

Riziko vzájemných bojů o Manbídž by -- přinejmenším pro teď – mělo být ale zažehnáno, byť právě Manbídž je oním nejnovějším sporným bodem mezi Ankarou a Washingtonem. Město, které leží asi 30 kilometrů západně od Eufratu, 100 kilometrů od Afrínu a které před válkou skoro nikoho nezajímalo, se jablkem sváru stalo v roce 2016, kdy z něj kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), podle Ankary navázané na „tureckou“ Stranu kurdských pracujících (PKK), kterou Turci považují za teroristickou, vytlačily teroristy z Daeše. Turecko, jemuž „kurdský“ Manbídž brání ve vytvoření „bezkurdské“ nárazníkové zóny na severu Sýrie vždy připomínalo, že před válkou Mandbíž nebýval nikdy kurdský, neboť v něm většinu obyvatel tvořili Arabové a Čerkesové. A kurdské YPG proto prý musejí z města odejít, přinejmenším za Eufrat, což bude v kostce obsahem „priorit a očekávání“, které Erdogan Tillersonovi předložil během jejich tříhodinového rozhovoru, při němž mimochodem Cavusoglu tlumočil.

Tillerson mu tyto „priority a požadavky“ podle všeho odkýval, neboť společné komuniké mluví o „rozhodném odmítnutí jakýchkoli pokusů vytvářet fait accompli a demografických změn v rámci Sýrie“ a o „oddanosti koordinaci přechodové fáze a stabilizace Sýrie“. Sám Tillerson nicméně připustil, že obě země se ve vzájemných vztazích nacházejí v „určitém krizovém bodu“, a podle šéfa Pentagonu Jima Mattise „hledají styčné plochy“ v době, kdy „válka někdy na výběr nabízí špatné alternativy“. Současně se ovšem zdá, že Washington je odhodlán slíbit Turecku cokoli, ať už je to reálné či nikoli: Mattis prý slíbil, že bojovníky YPG odzbrojí a především jim vezme těžké zbraně, k čemuž Tillerson ale podotkl, že USA nikdy Kurdům těžké zbraně nedodávaly, a tak „ani není co brát zpět“.