Tereza Spencerová: Trump na Blízkém východě? Střelba od boku

Vše započalo na přelomu měsíce, kdy jemenští rebelové z hnutí Ansaralláh zaútočili na jednu ze saúdských válečných lodí u jemenských břehů. Po zásahu řízenou raketou zahynuli dva saúdští námořníci, ale Saúdská Arábie okamžitě začala mluvit o „sebevražedném“, tedy fakticky teroristickém útoku, byť takové tvrzení příkře odporuje dosavadnímu způsobu boje huthijských rebelů proti saúdské agresi. Pak před novináře ve Washingtonu předstoupil Trumpův poradce Mike Flynn, který útok označil za „íránskou akci“, přidal „pobouření“ nad íránským testem balistické rakety a zdůraznil, že dává Íránu „varování“. A když začaly padat otázky, co že to vlastně znamená, mluvčí Bílého domu Sean Spicer Írán rovnou obvinil z útoku na americkou válečnou loď.

Takovou "pozoruhodnou" proměnu reality přitom v praxi rozpoutala drobnost: íránská zkouška balistické rakety středního doletu, která podle všeho nijak neporušuje smlouvu o íránském jaderném programu, přičemž Teherán opakovaně zdůraznil, že test byl čistě obranný a raketa neměla nést jadernou hlavici. Íránský jaderný program je v rámci dohody okleštěný a povoleny jsou jen jeho civilní části. Obamova administrativa se přitom v uplynulých letech rovněž rozčilovala nad íránskými zkouškami konvenčních raket. Donald Trump si nyní válečnicky přisadil s tím, že ve vztahu k Íránu zůstávají „všechny možnosti na stole“ a že si Teherán „hraje s ohněm“ a že on na něj nebude tak milý jako Obama. Pak se ale cosi „zlomilo“: Trumpův ministr obrany James Mattis sice označil Írán za „největšího státního sponzora terorismu“, ale současně konstatoval, že nevidí potřebu přesouvat k íránským hranicím vojáky, načež Washington na třináct Íránců a dvanáct tamních podniků uvalil sankce. Dokonce i New York Times si všiml, že Trump v tomto směru ve skutečnosti jen navazuje na základy Obamovy politiky – spousta velkých a nepravdivých slov provázená „jen“ rozhazováním kosmetických sankcí.

Některé analýzy přitom naznačují, že Trumpův Bílý dům je s to rozlišovat mezi íránskou regionální politikou a jadernou dohodou, která i podle hlasů z amerického establishmentu zůstane netknuta. A co víc, problém je z pohledu Washingtonu i s kritikou oné íránské regionální politiky. Aktuálně totiž do Teheránu přijel Putinův zvláštní vyslanec pro Sýrii Alexandr Lavrenťev, aby doladil detaily před úterním prvním kolem následných rozhovorů o Sýrii v kazachstánské Astaně. Na jedné straně tím Rusko – uprostřed americké slovní palby -- dává najevo, že Írán rozhodně nehází přes palubu „výměnou“ třeba za „mír na Ukrajině“, na straně druhé je zřejmé, že bez určité kooperace s Íránem nebude Trump s to naplnit svá velká prohlášení o boji proti Daeši a dalším islámským teroristickým skupinám.

Nejspíš i proto Teherán na „slovní explozi“ z Washingtonu reagoval více méně v klidu: ujistil, že nebude „iniciovat“ žádnou válku, Trumpova slova označil za „prázdné pohrůžky“, které íránské snahy o vylepšení svého „obranného raketového systému“ nijak neovlivní. A i Trumpovo pozastavení víz pro občany sedmi muslimských zemí mají v Teheránu jen za jeho „nezkušenost“, na kterou ovšem reagovali recipročně. A nejspíš stejně bohorovně přijal i Trumpovo pobouření, že Írán „rychle přebírá kontrolu nad Irákem“, i když to byly Spojené státy, kdo na tamní válku vynaložil tři biliony dolarů...

Střelba od boku

A aby celý ten překroucený příběh, který započal útokem jemenských rebelů na saúdskou válečnou loď, končil opravdu paranormálně, vyslaly USA k jemenským břehům torpédoborec USS Cole. Právě do něj v roce 2000 právě u přístavu v jemenském Adenu udělala skutečnou obří díru pro změnu Al Kajda, přičemž při explozi zahynulo 17 námořníků. Právě na Al Kajdě v Jemenu si Trumpova administrativa na počátku února vyzkoušela své útočné schopnosti – a nedopadla nijak skvěle.

Team SEAL zaútočil na cíl, který byl označen za „štáb Al Kajdy“ a „Trumpovci“ okamžitě začali mluvit o velkém úspěchu. Vzápětí se ale začaly objevovat informace, pode nichž to byla katastrofa – bezmála šest desítek obětí z řad civilistů, ale mrtvý i americký voják. Prosaúdské jemenské ministerstvo zahraničí celou akci, která zničila celou vesnici, dokonce označilo za „mimosoudní popravu“. A co víc, místní o „tajném“ americkém útoku věděli dopředu, protože se nad oblastí zvýšil počet amerických bezpilotníků, které létaly níž než obvykle. Bez prvku překvapení tak vesničané zaujali obranné pozice kolem vesnice, přičemž se zbraní chopily i ženy, jejichž smrt později Pentagon obhajoval tvrzením, že šlo o „bojovnice Al Kajdy“. A příliš nezabral ani pokus zdůraznit význam útoku videem, které mělo ukázat zpravodajský význam celé akce. Nicméně vzápětí se ukázalo, že záběry jsou přinejmenším deset staré a po celou tu dobu byly volně k mání na internetu. A tak je Pentagon obratem ruky zase stáhl. A jemenská frančíza Al Kajdy vzápětí obsadila tři další města na jihu země…

Případ s halasnou a o to bezzubější kritikou Íránu nebo s marným pokusem vstoupit vojensky do války v Jemenu, který se mimochodem stává saúdským Vietnamem a jemenské balistické rakety prý už dopadají až na samotný Rijád, napovídají o určitém amatérismu Trumpova týmu. Jako kdyby si Trump neuvědomoval rozdíl mezi velkými slovy někde na Twitteru a skutečnou mocí svého státu – a pokud v tomto trendu vydrží, jeho význam ve světě bude klesat, nebo alespoň tam, kde si jeho „střelbu od boku“ nechají líbit. Už v prvních dnech mandátu navíc ustupuje i od jiných svých předvolebních proklamací ohledně Blízkého východu – namátkou: namísto přesunu ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma přichází kritika Netanjahua a jeho politiky záboru palestinských území, o „bezpečných zónách“ v Sýrii toho stále moc nevíme, ale podle OSN prý beztak nemohou fungovat, rovnou za válečný zločin lze považovat zničení vodních zdrojů pro Rakká, která je sice pod kontrolou Daeše, ale současně i plná civilistů, neuchopitelné je i jeho rozhodnutí soustředit se v rámci boje proti terorismu jen na muslimy a pustit ze zřetele všechny ostatní, do druhé nejvýznamnější pozice v CIA dosadil sice paní, která za Bushe vedla jednu z tajných mučíren CIA, ale samotné slibované mučírny mezitím už v Trumpových plánech chybějí… To ale ještě samozřejmě nemusí být až tak překvapivé, protože zahraniční politika Spojených států je příliš zaběhnutá ve vyjetých kolejích, aby se dala snadno a především rychle a zásadně změnit jako celek.

Do prvních sta dnů, kdy se obvykle hodnotí ta či jiná vláda, je ještě daleko, nicméně první týdny při pohledu na Trumpovu zahraniční politiku – přinejmenším na Blízkém východě – naznačují, že pokud něco takového, jako „Trumpova zahraniční politika“ (opřená o ropného magnáta Rexe Tillersona nebo nově o nechvalně proslulého jestřába a fakticky válečného zločince Elliotta Abramse) opravdu existuje, pak bude přinášet výsledky nikoli úmyslné, ale spíš v podobě jakýchsi vedlejších, nezamýšlených důsledků.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.