Tereza Spencerová: Vysoká hra o milionové Aleppo

Rusko-turecký „normalizační“ summit v Petrohradu byl ve světě očekáván s velkým napětím, a to hned z několika důvodů. Obě strany deklarovaly, že hodlají vrátit vztahy na předkrizovou úroveň a prý ještě i výše, tedy ve srovnání s dobou, než Turecko v listopadu sestřelilo ruskou stíhačku, která na několik vteřin údajně narušila jeho hranice.

Opětovné narovnání vztahů se složitě dojednávalo přes prostředníky, mezi nimiž byl i kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev, už od dubna, a tak je zřejmé, že oteplení mezi Ruskem a Tureckem není žádný náhodný vrtoch nevypočitatelného tureckého lídra, ale z obou stran chladně prokalkulovaný tah, díky čemuž musela být v posledních měsících odstraněna většina hlavních překážek a sporných bodů. Na Západě obecně proto zcela jistě převládly obavy, do jaké míry se bude členský stát NATO sbližovat s Ruskem a co by takový vývoj mohl pro Alianci znamenat, stále větší otazníky vyvstávají nad osudem migrační dohody s Tureckem, přičemž alespoň někteří komentátoři připouštějí, že to byl Západ, kdo svou povýšeneckou politikou vůči Turecku nakonec dohnal Erdogana do ruské náruče. Bulharsko, člen EU i NATO, se zase polekalo vyhlídky na dohodu o obnovení výstavby Turk Streamu – prý by mohla být podepsána už v říjnu, a tak se Sofia začala hlásit k několikrát „potopenému“ projektu South Stream, protože jí svým způsobem mnoho jiných voleb nezbývá: buď bude dál poslouchat Brusel s jeho „posilováním energetické nezávislosti na Rusku“ a za čas přestane svítit, protože ruský plyn poteče do Evropy přes Turecko, nebo se s Tureckem o plyn popere. A zatímco se South Streamem v zásadě souhlasí i Řecko, další stát EU a NATO, Moskva po Bulharech žádá „neprůstřelné záruky“, že znovu necuknou a nepodlehnou tlaku z Bruselu. A v takřka už zapomenutém Kyjevě jsou nešťastní z toho, s jakou rychlostí je jejich ještě nedávný velký „protiruský“ přítel Erdogan ochotný začít stavět plynovod, který Ukrajinu zcela obejde a znovu jí ubere na geopolitickém významu…

Tento blog je ale o Blízkém východu, což v kontextu rusko-tureckého sbližování znamená především válku v Sýrii. A tady to začíná být zajímavé. „Pohřbena“ je podle všeho turecká podpora Daeši, z níž Ankara dlouho tyla a nyní toho lituje; v Petrohradu Putin s Erdoganem Sýrii věnovali speciální jednání, k nimž přizvali náčelníka ruského generálního štábu a šéfa turecké tajné služby, přičemž Putin konstatoval, že sblížení dosud protichůdných názorů je „možné“, protože společným zájmem je „řešení syrské krize“. Není sice zatím zřejmé, na čem se obě strany dohodly, nicméně do procesu byly zapojeny i tajné služby s výměnou informací, které pomohou s hledáním „vzájemně přijatelného řešení“.

A tady to začíná být opravdu zajímavé, neboť ona „vzájemná přijatelnost řešení“ se stala leitmotivem uplynulého týdne a Rusové mu na oltář v uplynulém týdnu za oběť nečekaně předhodili více než milionové Aleppo.

Vysoká cena

Ruská média v uplynulém týdnu zničehonic přestala informovat o bojích u Aleppa a komentáře naznačovaly, že osvobození obklíčených a džihádem stále ovládaných východních čtvrtí města by sice přineslo vojenské vítězství, ale současně by zničilo možnost rozdělit se o řešení války s USA, byť o skutečném partnerství s Washingtonem prý nemůže být řeč, jak zaznívá současně z obou stran. Do budoucna by prý totiž z ruského pohledu osvobození Aleppa a likvidace jejich džihádistů Spojeným státům – i s ohledem na avízovaný postup Hillary Clintonové - nabídlo jen další argument k pokračování syrské války. Ze Sýrie by se tak stal ruský Vietnam a celý region by jen propadal do dalšího chaosu a nestability.

A tak, zatímco ruské letectvo prakticky „zmlklo“, na pomoc džihádu v Aleppu z jihu vyrazilo na 10 tisíc džihádistů v čele s „přejmenovanou“ Al Kajdou, jimž se i přes prudké boje daří prolamovat vládní pozice. Armáda povolává posily, ale propagandisté džihádu tvrdí, že vítězství je na dosah. Ve „svých“ čtvrtích Aleppa džihádisté dál – fakticky jako lidské štíty - zadržují asi 40 tisíc civilistů, v celém městě je ale řeč o milionu lidí, z čehož vyplývá, že ani deset tisíc džihádistů, jichž v bojích mezitím už hodně padlo, nebude s to funkčně ovládnout celé Aleppo, ale je jich stále dost na to, aby obyvatelům města ještě víc zkomplikovalo život…

Podle izraelského zpravodajského portálu Debka se džihádistická ofenzíva na Aleppo z jižního směru aktuálně zastavila, a to i bez ruského bombardování, nicméně pokud by Rusové zasáhli, džihád už byl od města vytlačen zcela. Je ironií, že právě přežití džihádu je podmínkou pro to, že stále ještě zůstává prostor pro jednání Moskvy s Washingtonem, a dokud jednání trvají, ani Rusko, ani USA nebudou chtít rozhodnout situaci kolem Aleppa vojensky, soudí Debka. V podobném duchu situaci vnímá i Jane´s Intelligence Weekly: „Míra, s níž je Rusko ochotné použít sílu na pomoc prezidentu Bašáru Asadovi prosadit jeho nároky na Aleppo, bude indikátorem ruské politiky ohledně případného řešení války prostřednictvím jednání.“

Čili, boje kolem města se budou přelévat ve prospěch jedné či druhé strany a lidé budou dál umírat, dokud se mocní nedohodnou…

Novou dimenzi celému problému navíc přidávají mediální vstupy. Například Financial Times tvrdí, že džihádisté před ofenzívou na Aleppo dostávali po celé týdny nové zbraně placené Saúdy a Katarem, dodávané přes Turecko, to vše s americkým souhlasem. Je to reálná představa v době rusko-tureckého sbližování? V zásadě ano. Na jedné straně je tu totiž historický, „osmanský“ nárok na Aleppo, na straně druhé skutečnost, že si Ankara jen těžko může dovolit totální obrat na syrském bojišti a ze dne na den skončit s podporou Al Kajdy, protože dalšího – vedle Daeše - mocného džihádistického nepřítele by už nemusela „unést“. A Rusko naproti tomu Ankaře beztak připomnělo, že součástí řešení budou i Kurdové, ať se jí to líbí, nebo ne, takže bolehlavů pro Ankaru zůstává stále mnoho.

To New York Times do celého příběhu vyzbrojování a financování syrského džihádu rovnou zasazuje několikaleté přímé aktivity CIA. Washington, který se podle NYT bojí, že svou „proxy válku“ v Sýrii prohrává, nyní navíc po Rusku požaduje, aby se humanitární pomoci dostalo v Aleppu „všem stranám“, tedy i džihádistům, a Moskva s takovým tématem jednání zřejmě v zásadě souhlasí. A k tomu Washington dál obhajuje i svůj „umírněný džihád“ – „Jeden incident z vás teroristickou skupinu hned nedělá,“ vysvětlil mluvčí ministerstva zahraničí Marc Toner, proč veřejné podříznutí hrdla malému klukovi Spojeným státům nebrání dál podporovat v Aleppu teroristy ze skupiny Núr Addín Zanakí…

Kdo tedy tahá za nitky syrského džihádu a nynějších bojů kolem Aleppa: Turecko nebo USA? Věřit FT nebo NYT?

Z praktického pohledu je to možná ale jedno, protože Rusko je dál tím, kdo určuje „tempo“ války a Putinova petrohradská teze o „vzájemně přijatelném řešení“ je dostatečně neurčitá, aby se do ní vešli všichni zainteresovaní. Navíc – z hlediska obyvatel Aleppa a jejich utrpení - lze předpokládat, že „okno“ pro jednání nebude otevřené donekonečna, a pokud situace hrozí velkým průlomem džihádistů, Rusko zasahuje.

Mnohem důležitější je proto skutečnost, že vývoj posledních dní konečně napovídá, na čem že se to USA s Ruskem při nedávné Kerryho návštěvě v Moskvě vlastně dohodly. Je totiž očividné nové rozdělení sfér vlivu. Původně měl být hranicí tok Eufratu, kdy vše západně od řeky – tedy většina „živé“ Sýrie – připadla Rusům, zatímco nezajímavá a liduprázdná pouštní oblast na východě, jíž vévodí jen Dejrizor a Rakká, „hlavní město Daeše v Sýrii“, měly být americké. Nově Rusko očividně souhlasilo s tím, aby tato linie prořízla přímo Aleppo.

A příznačné je, že sázky musejí být opravdu vysoko – obě strany totiž jaksi „na pak“ jako by odložily i boj proti Daeši, o němž Barack Obama tvrdí (vlastně opakuje po Trumpovi), že by měl být veden společně s Rusy. Daeš i díky tomu mezitím na jihu Sýrie vytlačuje jiné džihádisty podporované Spojenými státy, ale žádné americké protiakce nepřicházejí – naopak, jeho hrozba se raději systematicky a řízeně devalvuje. A když už americké letectvo nebo proamerické pozemní koalice v Rakká postupují, podle místních aktivistů tak činí rovnou metodou „spálené země“…

P.S.:

V současném provázaném světě a v rámci konceptu „vzájemně přijatelného řešení“ může vše souviset se vším, a tak bez významu nemůže být rusko-íránský energetický summit v Baku, který se odehrál den před Erdoganovým příletem do Petrohradu. Tři ropné a plynové velmoci prý sladily své (nejen energetické) politiky v regionu a s výhledem na euroasijskou integraci, což může mít zásadní dopad i na energetickou situaci v Evropě. Nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí vzápětí šéfům íránských tajných služeb vysvětlil, že mají být ve střehu před Spojenými státy, zatímco Vladimir Putin nechal svůj parlament ratifikovat smlouvu s Damaškem o proměně letecké základny Humejmím v základnu trvalou.

Tož tak nějak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami