Rusko-turecký „normalizační“ summit v Petrohradu byl ve světě očekáván s velkým napětím, a to hned z několika důvodů. Obě strany deklarovaly, že hodlají vrátit vztahy na předkrizovou úroveň a prý ještě i výše, tedy ve srovnání s dobou, než Turecko v listopadu sestřelilo ruskou stíhačku, která na několik vteřin údajně narušila jeho hranice.

Opětovné narovnání vztahů se složitě dojednávalo přes prostředníky, mezi nimiž byl i kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev, už od dubna, a tak je zřejmé, že oteplení mezi Ruskem a Tureckem není žádný náhodný vrtoch nevypočitatelného tureckého lídra, ale z obou stran chladně prokalkulovaný tah, díky čemuž musela být v posledních měsících odstraněna většina hlavních překážek a sporných bodů. Na Západě obecně proto zcela jistě převládly obavy, do jaké míry se bude členský stát NATO sbližovat s Ruskem a co by takový vývoj mohl pro Alianci znamenat, stále větší otazníky vyvstávají nad osudem migrační dohody s Tureckem, přičemž alespoň někteří komentátoři připouštějí, že to byl Západ, kdo svou povýšeneckou politikou vůči Turecku nakonec dohnal Erdogana do ruské náruče. Bulharsko, člen EU i NATO, se zase polekalo vyhlídky na dohodu o obnovení výstavby Turk Streamu – prý by mohla být podepsána už v říjnu, a tak se Sofia začala hlásit k několikrát „potopenému“ projektu South Stream, protože jí svým způsobem mnoho jiných voleb nezbývá: buď bude dál poslouchat Brusel s jeho „posilováním energetické nezávislosti na Rusku“ a za čas přestane svítit, protože ruský plyn poteče do Evropy přes Turecko, nebo se s Tureckem o plyn popere. A zatímco se South Streamem v zásadě souhlasí i Řecko, další stát EU a NATO, Moskva po Bulharech žádá „neprůstřelné záruky“, že znovu necuknou a nepodlehnou tlaku z Bruselu. A v takřka už zapomenutém Kyjevě jsou nešťastní z toho, s jakou rychlostí je jejich ještě nedávný velký „protiruský“ přítel Erdogan ochotný začít stavět plynovod, který Ukrajinu zcela obejde a znovu jí ubere na geopolitickém významu…

Tento blog je ale o Blízkém východu, což v kontextu rusko-tureckého sbližování znamená především válku v Sýrii. A tady to začíná být zajímavé. „Pohřbena“ je podle všeho turecká podpora Daeši, z níž Ankara dlouho tyla a nyní toho lituje; v Petrohradu Putin s Erdoganem Sýrii věnovali speciální jednání, k nimž přizvali náčelníka ruského generálního štábu a šéfa turecké tajné služby, přičemž Putin konstatoval, že sblížení dosud protichůdných názorů je „možné“, protože společným zájmem je „řešení syrské krize“. Není sice zatím zřejmé, na čem se obě strany dohodly, nicméně do procesu byly zapojeny i tajné služby s výměnou informací, které pomohou s hledáním „vzájemně přijatelného řešení“.

A tady to začíná být opravdu zajímavé, neboť ona „vzájemná přijatelnost řešení“ se stala leitmotivem uplynulého týdne a Rusové mu na oltář v uplynulém týdnu za oběť nečekaně předhodili více než milionové Aleppo.

Vysoká cena

Ruská média v uplynulém týdnu zničehonic přestala informovat o bojích u Aleppa a komentáře naznačovaly, že osvobození obklíčených a džihádem stále ovládaných východních čtvrtí města by sice přineslo vojenské vítězství, ale současně by zničilo možnost rozdělit se o řešení války s USA, byť o skutečném partnerství s Washingtonem prý nemůže být řeč, jak zaznívá současně z obou stran. Do budoucna by prý totiž z ruského pohledu osvobození Aleppa a likvidace jejich džihádistů Spojeným státům – i s ohledem na avízovaný postup Hillary Clintonové - nabídlo jen další argument k pokračování syrské války. Ze Sýrie by se tak stal ruský Vietnam a celý region by jen propadal do dalšího chaosu a nestability.