Tereza Spencerová: Zamíří Tsipras z Petrohradu do týmu BRICS?

Jedním z napjatě sledovaných témat se stalo Řecko. Ministři financí EU se 18. června nebyli s to dohodnout na dalším přístupu k Athénám, byť podle řeckého ministra financí Janise Varufakise neshodu způsobil hlavně fakt, že šéfové státních kas neměli možnost se dopředu seznámit s návrhy obou stran sporu (a jediný stát, který proti takovému způsobu „vyjednávání“ protestoval, bylo Irsko). „Eurozóna jedná záhadně. Okamžitá řešení jsou schvalována ministry financí, kteří nevědí nic o podrobnostech, zatímco nevolení zástupci mocných institucí vedou jednostranná jednání s osamělou vládou pod tlakem,“ popsal Varufakis. „Jako by Evropa dospěla k závěru, že volení ministři financí nemají na to, aby vypracovali technické detaily; tento úkol raději přenechává „expertům“, kteří nezastupují voliče, ale instituce. Nezbývá než přemýšlet o tom, do jaké míry je takový postup efektivní nebo alespoň vzdáleně demokratický.“

Unijní prezident Donald Tusk po krachu rozhovorů na úrovni ministrů v každém případě na pondělí 22. června svolal „urgentní“ unijní summit, byť očekávání nejsou vysoká. Například podle druhého muže německého parlamentu Michaela Fuchse je z pohledu Berlína Řecko „už mimo eurozónu“ a v podobném duchu se vyjádřil i německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který je na řecký odchod od eura už připraven. Mnohé komentáře přitom takové postoje považují jen za blufování, neboť soudí, že Spojenými státy ovládaná německá vláda splní zadání Washingtonu a Řecko z eurozóny (a pozice opory jihovýchodního křídla NATO) hned tak nepustí.

Ve výrocích o vystoupení z eurozóny se ale jinak Berlín s Athénami v zásadě shodují: „Máme jedinou možnost, a tou je najít řešení, které by bylo přijatelné pro vládu a parlament,“ shrnul svou pozici řecký premiér Alexis Tsipras. Opřel se přitom i o čerstvou zprávu řeckého auditorského výboru pro veřejný dluh, který v parlamentu konstatoval, že „všechny důkazy nasvědčují tomu, že Řecko nejenže není s to splatit dluh, ale ani by ho splácet nemělo, především proto, že zadluženost vyplývající z dohod prosazovaných Trojkou přímo zasahuje do základních lidských práv Řeků“ a jako taková je „nezákonná, nelegitimní a odporná“. „Pokud nedospějeme k čestnému kompromisu, znovu řekneme velké ne,“ vysvětlil Tsipras, který ještě navíc obvinil Mezinárodní měnový fond (MMF) z „trestní zodpovědnosti“ za vše, co se v Řecku za posledních pět let odehrálo. Reagoval tak na pohrůžku MMF, který ukončil s Řeckem veškerá jednání a ještě 18. června oznámil, že z jeho pohledu Řecko zkrachuje 30. června, ve chvíli, kdy fondu nesplatí 1,6 miliardy eur. (Ve srovnatelném případě Ukrajiny nicméně MMF slibuje další miliardy i v situaci, kdy Kyjev své dluhy splácet nebude.) Je přitom určitou ironií, že MMF ve své vlastní nejnovější studii připouští, že bazírováním na dosavadní variantě kapitalismu sám fond zabíjí ekonomický růst…

O důsledcích řeckého vystoupení z eurozóny se stále jen spekuluje. Athény odhadují ztráty v důsledku „Grexitu“ na úrovni bilionu eur, nicméně varují, že politické důsledky by byly mnohem horší, neboť by to byl údajně počátek nezvratného procesu, který by ve finále vedl ke konci eurozóny jako takové. Respektovaný americký ekonom Jeffrey Sachs podotýká, že představa Evropy, podle níž by Řecko dalším utahováním opasků mohlo splatit své dluhy, je mrzoutská, naivní a především naprosto sebezničující. Fakt, že Řekové požadavky Bruselu a Berlína odmítají, nejsou podle něj žádnou hrou, ale snahou přežít. „Podmínky v Řecku dnes připomínají Německo v roce 1933,“ píše Sachs. „Jistě, Evropská unie se nemusí bát vzestupu nějakého řeckého Hitlera, a to nejen proto, že by mohla takový režim snadno potlačit, ale především proto, že se řecká demokracie v průběhu krize ukázala jako působivě vyspělá. EU by se ale měla bát chudoby uvnitř svých hranic a jejích zhoubných důsledků pro politiku a společnost kontinentu. (…) Ten ale bohužel zůstává rozdělen podél kmenových hranic. Němci, Finové, Slováci a Nizozemci, mezi jinými, nemají pro strádající Řeky čas. Jejich političtí vůdci v pravém slova smyslu hledí na své zájmy a nikoli na zájmy Evropy.“

„Dluh? Problém věřitelů.“

Zatímco se tedy zdá, že Evropa s konečnou platností v Řecku utopila asi 250 miliard eur a ztratila u většiny Řeků jakoukoli důvěryhodnost, přiletěl Alexis Tsipras do Petrohradu. Byla to jeho už druhá cesta do Ruska za poslední tři měsíce a v zádech měl komentáře, podle nichž se jeho původně mocenská vyjednávací páka v podobě možného „přestupu“ z EU do týmu BRICS může stát realitou, tím spíš ve chvíli, kdy do zahájení činnosti nové rozvojové banky BRICS zbývají dva týdny. Faktem je, že se řecký premiér na SPIEF tvářil sebevědomě a rozdával úsměvy, jako by jeho zemi žádný bankrot ani nehrozil. „Jsme uprostřed cyklónu, bouře, ale jsme národ námořníků, my se bouří nebojíme a doplujeme do nového přístavu,“ naznačoval další vývoj Tsipras, podle něhož to, co se aktuálně odehrává kolem Řecka, není vlastně řecký problém, ale problém Evropy, která by se při pohledu na měnící se planetu prý už měla přestat považovat za „pupek světa“. A jeho ruský hostitel Vladimír Putin si na adresu Evropy vzápětí přisadil: „Pokud někomu něco dlužíte, tak to není váš problém, ale těch, komu dlužíte.“

To už bylo podepsáno memorandum o vytvoření společného rusko-řeckého podniku, který příští rok zahájí výstavbu řecké části „ruského“ plynovodu Turkish Stream, přičemž náklady jsou odhadovány na dvě miliardy dolarů. Projekt plynovodu, proti němuž vehementně vystupují Spojené státy (John McCain aktuálně z Kyjeva nabízí východisko a slibuje, že USA, aktuálně největší světový producent ropy i zemního plynu, budou s to za dva roky začít do Evropy dodávat výrazně dražší plyn zkapalněný), se dává do pohybu – Rusko je připraveno obnovit jednání s Bulharskem o trase plynovodu z řeckého Alexandropulosu do Burgasu, s celou EU se má Turkish Stream probírat koncem června, přičemž vážný zájem o větší roli v celém projektu projevuje Slovensko.

Plánovaný plynovod sice Řecku slibuje značné příjmy i nová pracovní místa, ale i tak se zdá, že se Putin „hrdinou řeckého lidu“, jak se obával například americký Foreign Affairs, nestane protože o přímé finanční pomoci Řecku se v Petrohradu nejednalo, hlavně prý z obav, aby takové „řešení“ řecké krize nepřivolalo na Rusko další „úder“ Západu. Moskva nicméně konstatuje, že pokud bude Řecko finanční pomoc potřebovat, bud tato otázka „posouzena“, k čemuž státní banka VTB přidala zájem zúčastnit se privatizace řeckého státního majetku.

Další plyn do Evropy

Kromě „kauzy Řecko“ poutala v Petrohradu pozornost i „východní fronta“, tedy ukrajinské krize, na níž si EU podle všeho nestojí o moc lépe. Krátce před SPIEF vydal rakouský WIFO svou analýzu sebedestruktivní ekonomické politiky Bruselu vůči Rusku, přičemž jednání přímo v Rusku nabídla poněkud jiný obrázek. Berlín je sice v geopolitickém ohledu v případě Řecka možná připraven „vyslechnout“ apely z Washingtonu, když ale přijde na národní zájmy, má jasno, a tak ve spolupráci Gazpromu, Shellu, E.onu a ÖMV do Německa vedle už existujícího Nord Streamu zamíří další dva ruské plynovody (což značí, že „tranzitní“ Ukrajina naopak zamíří do ještě větší bezvýznamnosti).

Vyhlídku pokračujících západních sankcí proti Rusku, které se ruské firmy beztak už naučily legálně obcházet, pak zchladily nadnárodní ropné koncerny obecně, jejichž šéfové do Petrohradu přijeli bez ohledu na varování Washingtonu a uzavřeli řadu obchodů – British Petroleum například od Rosněfti koupil pětinový podíl ve východosibiřském nalezišti Taas Jurach, dalších 29 procent podílu tamtéž pak získá nově vzniklá Skyland Petroleum, General Electric se s Rosněftí dohodl na budoucí společné produkci zkapalněného plynu s využitím amerických technologií.

Významně byla v Petrohradu zastoupena také Latinská Amerika, na niž se ruské energetické koncerny v poslední době orientují rovněž, obzvláště pak v případě Argentiny nebo Venezuely. Podle Baracka Obamy tento stát představuje „neobvyklou a mimořádnou hrozbu národní bezpečnosti“ USA, a tak do jejího těžebního průmyslu chce Rosněfť investovat 14 miliard dolarů.

Skoro polovina zahraničních i domácích účastníků SPIEF sice nevěří v úspěch ruské reformy státní správy a Kreml tvrdí, že ekonomická recese bude trvat už jen tři kvartály, ale například Folker Hellmayer, hlavní ekonom německé Bremer Landesbank, má beztak o budoucnosti globální ekonomiky jasnou představu: osa Peking-Moskva převáží nad starým americkým hegemonem, protože nejenže už má Západ dost, ale především upřednostňují dlouhodobé strategie před oportunismem. Evropská unie pak zůstane mezi poraženými, a to mimo jiné i kvůli své slepé sankční poslušnosti.

Nad takovou budoucností si kromě Tsiprase v Petrohradu posteskli i bývalí vysocí západní politici. „Nikdo se nesnažil pochopit ruské dějiny, ruskou psychologii, sledovat demokratický rytmus vývoje v Rusku,“ konstatoval například někdejší francouzský premiér Francois Fillon. Podle něj jsou vztahy mezi Francií a Ruskem napjaté, obchodní výměna poklesla a obě strany si stojí na svém. „Jak jsme se do této zkarikované situace dostali? Odpovědnost je na evropské straně.“ A podle Václava Klause si „Rusko zaslouží šanci určit svou novou historii, najít vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně“, přičemž situace na Ukrajině je podle něj „domácí ukrajinský problém, nikoli problém ukrajinsko-ruský nebo problém mezi Ruskem a Západem“.

I bez předjímání výsledků pondělního unijního summitu o Řecku, který může (a nemusí) být pro další vývoj v samotné Unii určujícím, lze i při pohledu na obchody za skoro 300 miliard rublů, které byly v Petrohradu dojednány, shrnout, že sankce proti Rusku nefungují a celá aktuální situace do značné míry jen „potvrzuje šokující neschopnost evropských politických elit domýšlet důsledky svého konání“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami