Irák se propadá do sektářské sunnitsko-šíitské války, ale jedna shoda mezi znepřátelenými stranami přece jen panuje – premiér/diktátor Núrí Málikí už fakticky skončil. Jako první se vyjádřily Spojené státy, které své nálety na oddíly Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS), známé též jako ISIL, čili Islámský stát Iráku a Levanty, podmiňují právě Málikího demisí. Snaha soustředit veškerou vinu na vládce Bagdádu má nejspíš pomoci odvrátit pozornost od faktu, že to USA si „sunnitobijce“ Málikího do čela „zdemokratizovaného“ Iráku dosadily samy, ale sám Málikí takový scénář odmítá. Ke Spojeným státům se ale v pátek přidal hlavní duchovní vůdce iráckých šíitů velký ajatolláh Alí Sistání, podle něhož by Málikího měla vystřídat nová, „efektivní“ vláda, která by reprezentovala i sunnity a Kurdy. Sístáního výzva, přišla v době, kdy se proti ISIS/ISIL chápou zbraní šíitské milice a Málikí jejich řady rozšířil o asi dvě tisícovky propuštěných šíitských vězňů. Výběrové osvobození jen šíitů přitom nemůže než dál prohloubit rozpory mezi Bagdádem a Kurdy a sunnity. Irácká islámská armáda (IAI), jedna ze sunnitských ozbrojených skupin, která stojí na straně ISIS/ISIL, už pohrozila, že dobude Bagdád, pokud Málikí nerezignuje, přičemž naznačila, že po jeho pádu snad bude možné vyřešit konflikt rozdělením Iráku podél hranic tří autonomních regionů, tedy šíitského, kurdského a sunnitského.

 Zatímco v otázce Málikího nejbližšího osudu panuje mezi Washingtonem, Teheránem a ISIS/ISIL určitá shoda, lze očekávat, že všichni zúčastnění mají jinou představu o tom, kdo by měl v čele „nového Bagdádu“ stanout. Washington prý oživuje politickou mrtvolu, defraudanta Ahmada Šalabího, který už kdysi posloužil coby autor smyšlených zpráv o Saddámových zbraních hromadného ničení a ospravedlnil tak Bushovu agresi z roku 2003. Mluví se ale dokonce i o možném ústupku vůči Íránu – nový premiér by prý totiž mohl vzejít i z řad šíitské Nejvyšší irácké islámské rady (SIIC), konkrétně se údajně zvažují jména někdejšího viceprezidenta Adíla Abdala Mahdího nebo bývalého velitele radikálních Sadrových brigád a bývalého ministra vnitra Bajána Džábara, s nímž ale sunnité podle všeho nebudou souhlasit.

 Málikího dny jsou na pohled tedy sečteny, nicméně Málikí si už telefonoval s Vladimirem Putinem, který „plně podpořil akce irácké vlády při rychlém osvobození republiky od teroristů“. Při pohledu na to, jak ruská podpora Asadovu Damašku ovlivnila vývoj v tamní válce, nelze tato slova brát na lehkou váhu, tím spíš, že je velmi pravděpodobné, že Kreml svůj postoj koordinuje s Teheránem.

Vy nám Kyjev, my vám Bagdád

A nejen to. Ruská média už nezvykle dopředu oznámila chystaný Putinův telefonát s Barackem Obamou, který se „bude týkat situace na Ukrajině, v Iráku a v Sýrii“. Zatímco Rusko má eminentní zájem na Ukrajině, další posilování sunnitského džihádu může pro změnu ohrozit národní bezpečnost USA. Obě ohniska, tedy Ukrajinu i Sýrii s Irákem, nejsou ani USA, ani Rusko s to zvládnout samy o sobě, a tak situace přímo vybízí ke „kšeftu“ velmocí.

 Rusko svým způsobem ustoupilo v ukrajinské krizi, když uznalo výsledky prezidentských voleb a navázalo s novým prezidentem i dialog. Spojené státy a jejich hlavní evropští spojenci ale vyvíjejí na Kreml další tlak, a ačkoli ukrajinská armáda hlásí citelné údery zasazené východukrajinským vzbouřencům, vinu za celou situaci podle USA dál nese Rusko.

 Ukrajina mezitím zkouší vyhovět všem zúčastněným. Chystá se 27. června podepsat asociační dohodu s EU, přičemž ale prý bude na rozhodnutí Kyjeva, kdy smlouva vstoupí v platnost, zároveň ale Porošenko s Putinem dopředu projednal svůj mírový plán, v jehož rámci v pátek ukrajinská armáda začala týdenní příměří. Jednali spolu také o ukrajinských obrněných vozidlech, která narušila ruskou hranici, o napadení několika pohraničních přechodů, při čemž se na osm desítek ukrajinských pohraničníků před bojem schovalo na ruském území. Putinův poradce neupřesnil, zda se Porošenko „omlouval, nebo zda vysvětloval“. Rusko ale vzápětí navýšilo sázky, když Porošenkův první, tedy „středeční“ mírový plán odmítlo coby pouhé ultimátum, které nevytváří předpoklady pro mírové řešení konfliktu. Místo toho Kreml vyhlásil bojovou pohotovost pro 65 tisíc vojáků centrálního vojenského okruhu.

 V podobně složité situaci se přitom Barack Obama ocitl v Iráku a v Sýrii; tamní války jsou propojené územně i svými hlavními účastníky a Rusové by mohli Američanům, kteří v Iráku přiznávají „zpravodajskou slepotu“, dodat důležité informace přinejmenším o ISIS/ISIL operujícím v Sýrii a usnadnit tak americké nálety. Útoky bez dostatečné jistoty by totiž mohly vše ještě zhoršit – co by se například stalo, kdyby se terčem amerických náletů v Iráku staly íránské oddíly, s nimiž jinak američtí vojáci budou muset na nějaké úrovni kooperovat?

 A co víc, Rusko tahá za stále více nitek. Saúdský ministr zahraničí před pár dny s šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem telefonicky jednal o situaci v Sýrii a nyní už je Lavrov v Džiddě, kde diskutuje o „Sýrii, Iráku a bezpečnostních otázkách Perského zálivu“. Saúdská Arábie patří mezi hlavní sponzory ISIS/ISIL, ale v rámci posilování vztahů už s Moskvou uzavřela smlouvu o spolupráci v jaderné oblasti, což otevírá dveře k dalšímu rozvoji vztahů.

 Lze tedy čekat „kšeft“ vzájemné pomoci mezi USA a Ruskem? Nejspíš nikoli, přinejmenším prozatím, protože by Washington logicky musel ztratit výhody, které si vybudoval na Ukrajině, navíc v době, kdy NATO označilo Rusko oficiálně za „nepřítele“.

Váhající Obama