Můj text na téma prezidentských pravomocí v kontextu s procesem odvolávání a jmenování ministra kultury uveřejněný v Parlamentních listech pod názvem Prezident nemá ústavní povinnost jmenovat ministrem právě Šmardu) (k přečtení ZDE) vzbudil – pro mě naprosto nečekaně – docela velký ohlas a přinesl značné množství reakcí, ať už souhlasných, nebo kritických a polemických. Za všechny moc děkuji, jsou mi vynikající inspirací. Za několik posledních dní nabraly souvislosti nový vývoj a novou dynamiku a současně se v mediálním prostoru objevilo několik vynikajících a přínosných textů na dané téma (Pavel Hasenkopf, Zdeněk Koudelka, Štěpán Kotrba, Jana Kunšteková). I proto bych rád celé problematice přidal ještě několik poznámek a doplnění.

Dělali účet bez hostinského

Předně je třeba říci, že autoritativní výrok o ústavnosti či neústavnosti (popř. nezákonnosti) postupu prezidenta republiky v konkrétní záležitosti může vyslovit pouze Ústavní soud (anebo příslušný správní soud v případě pochybností o zákonnosti postupu). To se děje nikoli „z moci úřední“ jako je tomu obecně například v trestním právu či v určitých segmentech tzv. správního řízení, ale pouze takříkajíc „na návrh“ (či „na žádost“) subjektu, který má v daném konkrétním případě aktivní legitimaci domáhat se u příslušného soudu vydání určitého rozhodnutí ve věci. Vše mj. znamená, že – z právního hlediska – jsou jakékoli arbitrární soudy o tom, zda prezident v cause odvolávání a jmenování ministra kultury konal protiústavně, nicotné a irelevantní, a to dokonce i v případě jednotlivých ústavních právníků (zvláště, nepanuje-li ani v jejich prostředí na věc jednotný názor, byť ten „protizemanovský“ převažuje).

Zeman žádné mantinely nenastavil

V ústavním právu, jakožto právu veřejném, které je navíc jednou z klíčových komponent politického systému jako takového, totiž, naštěstí, opravdu neplatí „prokurátorský“ princip zahájit „vyšetřování“ kdykoli se příslušná instituce domnívá, že by mohl být spáchán protiprávní skutek, ale naopak zde panuje prostředí podobné právu občanskému, které lze – zjednodušeně – vyjádřit úslovím „kde není žalobce, není soudce“, anebo které lze střízlivěji charakterizovat jako prostor hledání shody a kompromisu mezi jednotlivými aktéry, kdy soudní pře je až posledním prostředkem, nelze-li postupovat jinak. A také: v prostoru politických relací a interakcí a jejich (ne)ústavnosti je velmi ošemetné používat jakákoli zobecňování či paralely, které mohou být mnohdy zcela zavádějící. Každý případ je originální a může být řešen, i následně posuzován, jinak. Stejně budou v napohled podobné, nebo i ve výchozích parametrech shodné, ústavně-politické situaci různí aktéři postupovat logicky různě.I proto je lichá argumentace typu „prezident Zeman svým jednáním nastavuje mantinely českého prezidentství na desetiletí dopředu, odteď se bude každý prezident odvolávat na jeho chování“ apod. Nikoli – jednak proto, že každý prezident (ale i každý další ústavní aktér) se ve svých postupech neřídí pouze nuancemi různých výkladů ústavy a svých kompetencí, ale postupuje primárně s ohledem na politickou realitu, tzn. zejména na sílu a stabilitu svého mocenského postavení, na velikost a podobu sněmovní či senátní většiny, podobu a strukturu vlády, (ne)existenci a sílu tzv. prezidentské většiny, na fázi sněmovního či prezidentského volebního období, na skutečnost, zda jde (v případě prezidenta republiky) o první či druhé volební období atd..Proto se bude každý prezident v situaci obdobné té, jaká zde vznikla požadavkem na odvolání ministra kultury, chovat jinak a proto by se i prezident Zeman choval a postupoval jinak, panovaly-li by odlišné mocensko-politické poměry, než jsou ty současné.