Můj text na téma prezidentských pravomocí v kontextu s procesem odvolávání a jmenování ministra kultury uveřejněný v Parlamentních listech pod názvem Prezident nemá ústavní povinnost jmenovat ministrem právě Šmardu) (k přečtení ZDE) vzbudil – pro mě naprosto nečekaně – docela velký ohlas a přinesl značné množství reakcí, ať už souhlasných, nebo kritických a polemických. Za všechny moc děkuji, jsou mi vynikající inspirací. Za několik posledních dní nabraly souvislosti nový vývoj a novou dynamiku a současně se v mediálním prostoru objevilo několik vynikajících a přínosných textů na dané téma (Pavel Hasenkopf, Zdeněk Koudelka, Štěpán Kotrba, Jana Kunšteková). I proto bych rád celé problematice přidal ještě několik poznámek a doplnění.
Dělali účet bez hostinského
Předně je třeba říci, že autoritativní výrok o ústavnosti či neústavnosti (popř. nezákonnosti) postupu prezidenta republiky v konkrétní záležitosti může vyslovit pouze Ústavní soud (anebo příslušný správní soud v případě pochybností o zákonnosti postupu). To se děje nikoli „z moci úřední“ jako je tomu obecně například v trestním právu či v určitých segmentech tzv. správního řízení, ale pouze takříkajíc „na návrh“ (či „na žádost“) subjektu, který má v daném konkrétním případě aktivní legitimaci domáhat se u příslušného soudu vydání určitého rozhodnutí ve věci. Vše mj. znamená, že – z právního hlediska – jsou jakékoli arbitrární soudy o tom, zda prezident v cause odvolávání a jmenování ministra kultury konal protiústavně, nicotné a irelevantní, a to dokonce i v případě jednotlivých ústavních právníků (zvláště, nepanuje-li ani v jejich prostředí na věc jednotný názor, byť ten „protizemanovský“ převažuje).
Zeman žádné mantinely nenastavil
V ústavním právu, jakožto právu veřejném, které je navíc jednou z klíčových komponent politického systému jako takového, totiž, naštěstí, opravdu neplatí „prokurátorský“ princip zahájit „vyšetřování“ kdykoli se příslušná instituce domnívá, že by mohl být spáchán protiprávní skutek, ale naopak zde panuje prostředí podobné právu občanskému, které lze – zjednodušeně – vyjádřit úslovím „kde není žalobce, není soudce“, anebo které lze střízlivěji charakterizovat jako prostor hledání shody a kompromisu mezi jednotlivými aktéry, kdy soudní pře je až posledním prostředkem, nelze-li postupovat jinak. A také: v prostoru politických relací a interakcí a jejich (ne)ústavnosti je velmi ošemetné používat jakákoli zobecňování či paralely, které mohou být mnohdy zcela zavádějící. Každý případ je originální a může být řešen, i následně posuzován, jinak. Stejně budou v napohled podobné, nebo i ve výchozích parametrech shodné, ústavně-politické situaci různí aktéři postupovat logicky různě.I proto je lichá argumentace typu „prezident Zeman svým jednáním nastavuje mantinely českého prezidentství na desetiletí dopředu, odteď se bude každý prezident odvolávat na jeho chování“ apod. Nikoli – jednak proto, že každý prezident (ale i každý další ústavní aktér) se ve svých postupech neřídí pouze nuancemi různých výkladů ústavy a svých kompetencí, ale postupuje primárně s ohledem na politickou realitu, tzn. zejména na sílu a stabilitu svého mocenského postavení, na velikost a podobu sněmovní či senátní většiny, podobu a strukturu vlády, (ne)existenci a sílu tzv. prezidentské většiny, na fázi sněmovního či prezidentského volebního období, na skutečnost, zda jde (v případě prezidenta republiky) o první či druhé volební období atd..Proto se bude každý prezident v situaci obdobné té, jaká zde vznikla požadavkem na odvolání ministra kultury, chovat jinak a proto by se i prezident Zeman choval a postupoval jinak, panovaly-li by odlišné mocensko-politické poměry, než jsou ty současné.
Žalobníček žaluje…
Z předchozích úvah tak vyplývá několik tezí, které lze zobecnit: Personální složení vlády je společnou aktivitou a zodpovědností prezidenta a premiéra, žádný s tím související krok nelze dokonat bez souhlasné vůle obou těchto institucí. Pokud by předseda vlády na svém nominantovi trval a prezident by toto jmenování odmítal provést, existují právní, ale hlavně politické, kroky, kterými by se premiér mohl naplnění své vůle domáhat. Je to tzv. ústavní žaloba na prezidenta, nečinnostní žaloba, případně správní žaloba, ovšem rozhodně ne tzv. kompetenční žaloba, která je určena pro zcela jiné případy a situace, a kterou se v případě „Šmarda“ dlouho oháněli mnozí politici i ústavní právníci, než byli pomalu vyvedeni ze svého omylu…
Je-libo protiprezidentskou štavnici?
Ještě silnější jsou, z logiky věci, politické instrumenty, které má předseda vlády v rukou. Může to být podání vlastní demise, demise celé vlády, nebo hrozba těmito kroky. Může také jít, v interakci s jinými politickými silami, o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyvolání předčasných voleb. Možná je, a v našem konkrétním případě zvlášť, rovněž brutální veřejná protiprezidentská kampaň ve spřátelených médiích. Že nic z toho Andrej Babiš neučinil, svědčí o jediném, což ostatně bylo nedávno premiérem i explicitně řečeno. S postupem prezidenta v cause „Staněk a Šmarda“ souhlasil, nepovažoval jej za protiústavní, dokonce lze říci, že jej i podporoval, prvotní návrh na jmenování minstra kultury podal víceméně formálně, aby učinil žádost koaliční smlouvě a poté svůj „protišmardovský“ odpor dlouho, poměrně alibisticky, skrýval… Konal ovšem jednoznačně v souladu s prezidentem, takže o kompetenční spor, nebo o spor dvou vrcholných ústavních institucí, nešlo ani obrazně a ani náhodou. Šlo o spor politický, do velké míry i o spor vnitrokoaliční, který se nepohyboval v ústavní rovině. Koaliční strana, ani její předseda, není-li současné předsedou vlády, nejsou ústavním činiteli a své vůle se před Ústavním soudem nemohou nikterak domáhat.
Ústavní delikt vypadá jinak
Je třeba doplnit ještě další podstatnou věc: zatímco personální složení vlády je ve výhradní kompetenci jejího předsedy a prezidenta, její dlouhodobá existence závisí, v systému našich ústavních brzd a protiváh, zcela na Poslanecké sněmovně, respektive na její většině. To znamená, že i kdyby si, hypoteticky, prezident s jím jmenovaným premiérem sestavili vládu zcela podle vlastní úvahy a libosti, nezávislé na politické realitě, taková vláda musí vždy disponovat důvěrou Poslanecké sněmovny, anebo jí může být Sněmovnou kdykoli vyslovena nedůvěra. A stane-li se tak, je povinností takové vlády podat bezodkladně demisi. Neučiní-li tak, má prezident ústavní povinnost takovou vládu odvolat sám. A samozřejmě, stále je tu nástroj seberozpuštění Sněmovny. Pokud by se v těchto případech odmítal prezident chovat podle ústavního textu, jde jednoznačně o ústavní delikt se všemi důsledky. Nejmenování Michala Šmardy jím v žádném případě nebylo.
Na tradice se u nás nehraje
Druhou takovou obecnou tezí je odkaz na samotný charakter české ústavy a ústavního práva v našem právním systému, který je tzv. kontinentální povahy a jednoznačně vychází z litery zákona, z textu psaných právních norem, které jsou jeho primárními prameny a které jsou jednoznačně určující pro následné posuzování toho, zda je konkrétní jednání protiprávní či ne. Jakékoli odvolávání se na ústavní či jiné nepsané zvyklosti, zvyky či tradice je nepřípadné a zavádějící, tyto prvky prameny našeho práva nejsou a hrají v něm pouze marginální, velmi doplňkovou roli.
Stačí si vzpomenout na Havla
Navíc těžko hovořit o hlubších tradicích a zvyklostech při zatím pouze čtvrtstoleté existenci ústavy a za situace, kdy se ve většině případů posuzování například prezidentských pravomocí odvoláváme často na pouhý jediný „precedens“, který navíc může být sám o sobě diskutabilní, nebo přímo neústavní, mimoústavní či přímo protiústavní. A nelze tak činit ani tehdy, hodí-li se nám to takříkajíc „do krámu“. Protože jak by potom současní Zemanovi samosoudci hodnotili například krok Václava Havla, který připomněla Jana Kunšteková ve svém nedávném skvělém textu pro Literární noviny, kdy v roce 2002 tehdejší prezident Havel odmítl na návrh Poslanecké sněmovny jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka? Anebo krok premiéra Sobotky z roku 2017, kdy odmítl na návrh prezidenta Zemana jmenovat členem Etické komise ČR Karla Srpa? Kdybychom chtěli být, ve světle těchto skutečností, škodolibí, mohli bychom dokonce i konstatovat, že prezident Zeman ctí nejen Ústavu, ale i určité ústavní zvyklosti s tradice… Ale škodolibost a povrchní paralely a analogie nemají mít v politických analýzách prostor.
(autorem článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal)
Psali jsme:
autor: PV
