To, že do této na různých fórech vedené diskuse vstupuje vysoký představitel naší akademické sféry, je vítané, protože související ekonomická argumentace by se měla vést na solidní odborné úrovni. O to více zarážející a politováníhodné ale je, že ve sloupku VŠE o ... v článku s názvem „… (ne)přijetí eura“ není odborně podložené téměř NIC.1 Ponechám stranou spekulace o průběhu schůzky v Lánech, na které pan děkan Müller nebyl, a také já z ní mám pouze zprostředkované informace, a soustředím se pouze na tři oblasti, kde lze zásadní chyby v úvahách pana děkana snadno prokázat.

Za prvé je naprosto nesprávné tvrdit, že „devizová intervence ČNB z listopadu 2013 pro nejbližší léta de facto znemožnila vstup Česka do ERM II“. V mechanismu ERM II má země stanovenou centrální paritu (střed) kurzu své měny vůči euru a povinnost udržovat jeho kolísání v pásmu ±15 procent na obě strany. To ovšem neznamená, že země nemůže mít jednostranný závazek intervenovat i uvnitř tohoto pásma; například Estonsko a Litva udržovaly svou trvalou přítomností na devizovém trhu před vstupem do eurozóny kurz svých národních měn vůči euru zcela fixní na úrovni příslušné centrální parity v ERM II, a to v rámci svého režimu zvaného „měnový výbor“ (currency board). Podobně na tom bylo Lotyšsko. Stávající kurzový závazek ČNB se tedy s případnou budoucí účastí v ERM II principiálně nijak nevylučuje. Bojí-li se navíc někdo, že by budoucí exit z kurzového závazku ČNB – pokud by hypoteticky proběhl až po vstupu do ERM II – ovlivnil vývoj koruny ve směru jejího posílení, tak i takového člověka lze uklidnit tím, že by to neznamenalo žádnou komplikaci pro případné plnění maastrichtského kritéria kurzové stability. V rámci pobytu v ERM II je totiž možné bez problémů posouvat centrální paritu na silnější úroveň, jak to dvakrát udělalo Slovensko. Jediné, co tedy v současnosti reálně brání vstupu Česka do ERM II, je ta skutečnost, že politická reprezentace – z řady dobrých důvodů – zatím nestanovila cílové datum pro přijetí eura. V souladu s vládou schválenou Strategií přistoupení ČR do eurozóny z roku 2003, resp. její aktualizací z roku 2007, tudíž nemá smysl ucházet se zatím ani o vstup do „předpokoje“ eurozóny, tedy do ERM II.

Za druhé je zcela nekorektní i tvrzení, že „pokud by čistě teoreticky mělo dojít k přijetí eura při současném kurzu zhruba 27,50 koruny za euro, znamenalo by to doslova ožebračení většiny obyvatel, závislých na mzdě nebo důchodu.“ Že jde i v tomto případě o zcela mylnou argumentaci, je evidentní u důchodů, protože náš penzijní systém je dominantně založen na průběžném státním pilíři. Ten není vůbec závislý na tom, jakým kurzem se do budoucna přepočítají jeho úspory do eur, prostě proto, že v něm žádné úspory nejsou. Naopak, tento systém je bytostně závislý na tom, kolik se každoročně vybere na odvodech zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů v rámci důchodového pojištění. A to je přímo úměrné tomu, jak se daří české ekonomice a jak se její vývoj odráží na trhu práce. Což ostatně platí i o životní úrovni lidí závislých na příjmech z mezd. Z dostupných dat je přitom zjevné, že přijetí kurzového závazku ČNB z listopadu 2013 přispělo – spolu s dalšími faktory – k nastartování robustního a vyváženého růstu domácí ekonomiky (v roce 2014 růst o 2 %, v prvním čtvrtletí letošního roku meziročně dokonce o 4,2 %, i když toto číslo je částečně vylepšeno jednorázovými vlivy), a návazně i k růstu zaměstnanosti (v prvním čtvrtletí o 1,3 %) i zvyšování objemu mezd a platů (meziročně o 4,2 %). Vláda v letošním roce valorizovala penze nad rámec zákonné povinnosti, což si mohla v prostředí rychle rostoucí ekonomiky dovolit nepochybně snáze, než kdybychom se nacházeli v recesi spojené s poměrně hlubokou deflací. Růst reálné kupní síly důchodů, mezd a úspor domácností na tuzemském trhu je navíc příznivě ovlivňován skutečností, že – i přes oslabení kurzu v listopadu 2013 – byla inflace v loňském roce nejnižší za posledních více než deset let a i letos bude v průměru jen lehce nad nulou. Ve výsledku tak spotřeba domácností v letošním prvním čtvrtletí meziročně rostla o 3 %, tedy nejvyšším tempem od konce roku 2008. Strašit v této situaci „přežíváním na hranici existenčního minima“, jak činí ve svém článku pan děkan Müller, tak považuji za krajně nezodpovědné a nepodložené.