Spolu s tím se stále vede mimo jiné i diskuze o chování spotřebitelů v podmínkách poklesu cen. Důkazem budiž mimo jiné to, že příspěvky na dané téma se koncem března objevily v médiích v podání L. Kovandy a P. Kohouta. Oba tito autoři zpochybňují, že očekávání budoucího cenového poklesu může vést k odkládání spotřeby domácností. Zároveň obviňují centrální banku z elitářského zahledění do svých ekonomických modelů, respektive do hypotézy, která „nebyla ani jednou empiricky potvrzena.“

L. Kovanda, Playboy, 23. 3. 2015, str. 54: „Je pravda, že intervence jsou v souznění s modely ČNB. Na druhou stranu nesouhlasím s řadou jejich argumentů. Třeba s tím, že lidé v očekávání nižších cen systematicky odkládají svoji spotřebu. Na základě této logiky by měl nápis „Sleva" na obchodě vykřikovat: Teď nic nekupujte, ceny půjdou ještě dolů. Takové uvažování dělá z obchodníků hlupáky. Centrální bankéři jsou odtržení od reality, počítají si v ulici Na Příkopě svoje modely, jsou kolikrát snad i přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, příslušnosti k elitě. Místo toho, aby vyšli do ulic mezi lidi, si přečtou nějakou teorii o tom, jak lidé odkládají svoji spotřebu, a pak to papouškují.“

P. Kohout, MF Dnes, 27. 3. 2015, str. 12: „Všichni centrální bankéři četli v zásadě stejné učebnice. V nich je formulována hypotéza, že při poklesu cen spotřebitelé odkládají nákupy v naději, že ceny poklesnou ještě více. Tato hypotéza nebyla ani jednou empiricky potvrzena, ovšem mnohokrát empiricky vyvrácena: při cenové akci v supermarketu se zajisté prodá více zboží než před akcí. Spotřebitelé nečekají, že supermarket udělá ještě větší slevu.“

Na tento druh kritiky bychom samozřejmě mohli reagovat poukazem na studie, které tuto údajně „nikdy nepotvrzenou“ hypotézu potvrzují. Například japonští ekonomové Ichiue a Nishiguchi (2013) zkoumali vztah spotřeby a očekávané inflace s využitím detailních dat o domácnostech v Japonsku, tedy v zemi, která jako jedna z mála v posledních desetiletích dlouhodobě zažívala deflaci. Výsledky této studie přitom potvrzují předpoklady ekonomických modelů, neboť ukazují, že očekávání vyšší inflace v budoucnosti vede k nárůstu dnešní spotřeby. Zároveň existuje nesčetné množství studií, které dávají do vztahu reálné úrokové sazby – a v jejich rámci i inflační očekávání domácností – a vývoj spotřeby; jejich rozsáhlý rozbor přinesl Havránek a kol. (2014) (1) . Ale tento typ akademických debat zde není naším záměrem.

Výše uvedené kritiky pánů Kovandy a Kohouta totiž nabízejí jiný – a pro laického čtenáře daleko užitečnější – bod k zamyšlení. Obě totiž tvrdí, že existence slev v obchodech a reakce lidí na tyto slevy je jasným důkazem, že předpoklady centrální banky, respektive obecně ekonomických modelů o chování spotřebitelů nefungují. Tyto kritiky říkají, že v logice argumentů ČNB by sleva poskytnutá obchodníkem měla zákazníky vést k odložení spotřeby, nikoliv k urychlení nákupu. Obchodníci ale jistě nejsou hlupáci, když slevy poskytují, sleva bezpochyby v realitě vede k nárůstu poptávky a tržeb. Pročež je, pohledem těchto kritiků, ČNB usvědčena z omylu.