22. června se v Parlamentních listech, v reportáži „Ludvík Svoboda, dobrý, nebo zlý komunista? Názorový chaos u legionářů“, objevila tato pasáž:

„Vojenský historik a autor aktuálního životopisu Symbol Ludvík Svoboda Jiří Fidler naznačil některé současné lži o bezesporu nejchrabřejším československém prezidentovi. Reagoval kupříkladu na článek Tomáše Koloce v Krajských listech, kde jsou podle něho některé nepravdy. ´Je tam napsáno, že Ludvík Svoboda chtěl v rámci nemoci abdikovat, ale rodinná klaka manželky a dcery tomu zabránila, protože nechtěla přijít o dobré bydlo a finanční prostředky,´ zmínil jednu z nich.“

Nevím, jaký argument dal Jiřímu Fidlerovi právo nazvat informaci, uvedenou v mém článku z 27. 5. 2025 z rubriky „Svět Tomáše Koloce“ s názvem „Prezident-generál Svoboda se uměl vzepřít velmocem!“ lží, respektive nepravdou, neboť sám žádný pramen neuvedl. V mém textu padla tato konkrétní slova:

„Na druhou stranu je ale třeba říct, že Svoboda nebyl zastáncem svého setrvání na Hradě za každou cenu. To si (i kvůli jeho prezidentskému platu) přály jen jeho žena Irena a dcera Zoe.“

Já pro tuto informaci, uvedenou ve svém textu, pramen mám:

V roce 2004, kdy jsem se učil rozhlasové práci jako pomocný redaktor pořadu Pamětníci-osudy, které nesmějí být zapomenuty na ČRo 6, jsem kromě jiných prací, dohodnutých s mým tehdejším šéfem, autorem pamětnické řady Milanem Hanušem, dělal rozhovor s členy Československé obce legionářské, generálmajorem Antonínem Špačkem a brigádním generálem Josefem Herczem, kteří v organizacích čs. antifašistů léta pracovali s manželkou i dcerou generála-prezidenta Svobody, což v mých očích dalo plnou hodnověrnost jejich pamětnickým výrokům. Tento rozhovor je zachován – včetně mými respondenty formulované informace o tom, že na uchování prezidenta v úřadu v posledních letech jeho života měla jeho rodina, konkrétně její zmiňované příslušnice, větší zájem než prezident Svoboda, který sám, zejména v dobách svých zdravotních propadů, na setrvání v úřadě až tolik netrval. Padla i zmínka o tom, že v tomto zájmu rodiny o pokračování mandátu jejího příslušníka hrál roli i hmotný stimul.

Formulace Jiřího Fidlera mě mrzí o to víc, že v jádru sporu, o který se podle všeho vedla diskuze (o níž jsem se dozvěděl až z Parlamentních listů), tedy zda Ludvík Svoboda byl pro naše dějiny postavou spíše pozitivní či negativní, se s J. F. shodneme. Ludvík Svoboda byl bezesporu chrabrý prezident, mnohokrát převyšující jiné hlavy našeho státu, které většinou jen splývaly po proudu velmocenských direktiv. Rozhodně to pak byl jediný náš chrabrý prezident-voják. O to víc mě mrzí slova, která o mém článku, stojícímu na jeho názorové straně, z úst pana doktora zazněla...