Tomáš Krystlík: Česká historiografie mění způsob lhaní

28.06.2015 12:20

Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší. Dějepisné ústavy jsou většinou financovány ze státních prostředků, tedy kdo z dějepisců by chtěl riskovat svou profesionální ostrakizaci?

Tomáš Krystlík: Česká historiografie mění způsob lhaní
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

V roce 2006 se nedokázali čeští a němečtí dějepisci shodnout na společné předmluvě k rozsáhlé historiografické studii Jiří Pešek; Oldřich Tůma; Manfred Kittel; Horst Miller (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006, s důrazem na vyhánění Němců po druhé světové válce jen kvůli tomu, že česká strana žádala zařadit do studie i údajné vyhánění autochtonních Němců z Rumunska, aby se zamaskovalo, že Němce vyhánělo za hranice jen velmi málo států – Polsko z nově nabytých německých území (vlastní autochtonní Němce, pokud vůbec nějací po evakuaci s ustupujícím Wehrmachtem v Polsku navzdory rozkazu zbyli, se snažili repolonizovat); Maďaři se zpožděním pod tlakem očekávaného přílivu maďarského obyvatelstva vracejícího se z Transylvánie a vyháněného ze Slovenska, tlaku sovětské správy požadující vyhnat všechny podunajské Šváby se ubránili, ze země vyhnána byla asi jen jejich jedna čtvrtina. Necelé čtyři tisíce Němců z minimálně 150 000 vyhnalo Holandsko. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale opustili-li zemi, bránilo jim pak v návratu. Itálie převzala Němce odešlé z Jižního Tyrolska zpět a vrátila jim občanství. I Francie vracela bez dalšího německým Alsasanům a Lotriňanům občanství, taktéž Belgie svým Němcům z oblastí kolem Eupenu a Malmédy. Jen Jugoslávie a ČSR vyhnaly en bloc své Němce ze země. Československo tak činilo bez souhlasu mocností ihned po skončení války, do skončení postupimské konference, tj. za tři měsíce, jich vyexpedovalo za hranice 600 až 700 000. Souhlas k vyhánění nebyl ani dodatečně udělen, spojenci v Postupimi jen UZNALI nutnost transfer německého obyvatelstva provést, což není souhlas. Ona výše uvedená studie pak vyšla v obou zemích se stejným textem ale s odlišnou předmluvou. Ostuda to byla v historiografických kruzích přenáramná, ale veřejnost se o ní prakticky nedověděla.

Česká historiografie napilno

Kulaté (70.) výročí od konce druhé světové války způsobilo, že se vyrojilo množství článků se tímto obdobím zabývajících, dílem značně kritických k českému poválečnému nakládání s Němci. Za všechny uveďme článek Ivana Motýla Vypíchat oči, znásilnit, poplivat upálit. Nová svědectví o tom, jak Češi po válce „odsouvali“ Němce. Týden č. 23/2015. V otázce česko-německého soužití ve 20. století se tak najednou česká historiografie dostává do úzkých, poznává, že s vyslovenými lžemi nemůže jít do přímého střetu s fakty.

Projevilo se to též minulý týden při vydání knihy Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání jeho knihy nezanedbatelnou částkou. Fond tak podporuje autory a akce vlídné vůči Čechům a jejich výkladu historie.

V každém případě má nyní česká historiografie napilno. Když nemůže bezostyšně lhát, pokouší se, jak správně upozorňuje pan Lukáš Beer ve svém článku, o etiketový podvod – do nadpisu se umístí něco naprosto odlišného, než je dále v textu, protože nepříliš pozorného čtenáře ovlivňují především nadpisy. Brandesova kniha Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme vyšla v češtině pod názvem Germanizovat a vysídlit, což je přímo ukázkový příklad etiketového švindlu: Umvolkung není germanizace, Umsiedlung není vysídlení.

Brandes v rozhovoru vrší jednu nepravdu za druhou

Navíc v interview Práva z 25. 6. 2015 (František Cinger: Nacisté chtěli poněmčit polovinu Čechů. Právo, Novinky.cz 25. 6. 2015) Brandes při příležitosti českého vydání své knihy praví, že německý nacionálně socialistický režim neměl plány na vysídlení Čechů. Do očí bijící kontrast s českým názvem jeho knihy, že? Dále v onom interview Brandes říká, že (okupační moc) „chtěla totiž poněmčit minimálně půlku, maximálně šestaosmdesát procent Čechů,“ což Právu nezabránilo, aby v titulku předstírali, že to byla jen polovina.

Několik věcí je ale u Brandese nápadných. Za prvé z tabulek v jeho knize vyplývá, že poněmčitelných Čechů bylo 88 %, ne tedy 86 % jak tvrdí, za druhé z nařízení Himmlera z 12. 9. 1942, které v knize též uvádí, plyne, že osoby z rasových skupin I, II, III+ a III, tedy 88 procent české populace, „je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“. Proč tedy pan Brandes tvrdí v rozhovoru, že měla být – tedy i s prodlením – přenárodněna minimálně polovina a maximálně 86 procent Čechů?

Pak už jen Brandes v rozhovoru vrší jednu nepravdu za druhou, když uvádí: „Ty takříkajíc rasově nevhodné by chtěl (Heydrich) vysídlit. Myslel tím poslat snad šest procent lidí do (oblastí u) Ledového moře jako dozorce v židovských koncentračních táborech. Chtěl je vyměnit za dozorce v sovětských gulazích, kam by umístil Židy. Ale to šlo jen o rasově nevhodné. Další kategorií byli antifašisté. Odpovědí bylo: poslat je do Německa na převýchovu, a jestliže to nepůjde, dát je pod Sonderbehandlung, Zvláštní zacházení – tedy zavraždit.“

Nepravdivě uvádí i Heydrichovy úmysly s antinacisty

Brandes zcela jasně protiřečí tomu, co uvádí ve své knize. Vysídlení mimo říši hrozilo teoreticky pouze rasově nežádoucím, tj. podle jím uvedených tabulek 0,015 procenta české populace. Ne tedy „snad 6 procent lidí“, jak tvrdí v rozhovoru! Podle Heydrichových názorů (jeho tajný projev v Černínském paláci 2. 10. 1941) hrozilo vystěhování mimo říši jen rasově nežádoucím s vadným smýšlením: „…vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost.“ Tedy jen části z 0,015 procenta české populace!

Nepravdivě uvádí i Heydrichovy úmysly s antinacisty (německý národní socialismus není fašismus, tedy žádní antifašisté!). Brandes vykládá termín Sonderbehandlung jako synonymum pro zavraždění. Jenže izraelský soud s Adolfem Eichmannem v roce 1961 došel k závěru, že z použití výrazu Sonderbehandlung nelze usuzovat na smrt dětí (z Lidic a Ležáků) [Kerstin Schicha; Frank Metzing: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main, 1995]. Obdobné pochyby vyjádřil například i uteklý Häftling z KZ Auschwitz Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) slovy: „Proto se ptáme, zda Sonderbehandlung vždy znamenalo smrt v plynových komorách nebo zda nemělo i jiný význam“ [Claude Lanzmann, Claude: Shoa. DTV Deutscher Taschenbuch, München 1993].

Chápu, že se musí pan Brandes zalíbit české straně, ale za cenu lhaní? Nelze totiž předpokládat, že by mu tato fakta nebyla známa.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…