O smlouvě se diskutovalo pouze ve vládě, nikdo nepovažoval za nutné zpravit o tom Národní shromáždění a 23. 11. 1945 byla smlouva podepsána. Záležitost byla utajena i před členy KSČ. Ministři zachovali o této záležitosti naprostou mlčenlivost, dokonce i ve svých memoárech, s výjimkou Prokopa Drtiny. Ministrům mělo být tím pádem jasné, že tím jakékoliv pozdější vymanění státu z podřízenosti SSSR není reálné. Nejhorší bylo, že si to, napříč stranami, ani nepřáli.

Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek tak odmítl učinit. Gottwald zase odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby demise svých ministrů na návrh Václava Majera projednali, ale proti se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři ale dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil.