Viz zpráva ČTK zde. 

Poté, co britský vládní kabinet v červenci 1942 obecně schválil princip poválečného transferu německých menšin v případech, „kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“, a Beneš získal v prosinci 1943 zcela konkrétní ústní Stalinův souhlas s poválečným vysídlením veškerého neslovanského obyvatelstva, zahájila československá vláda hned 9. 5. 1945 organizované vyhánění Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Před cizinou je vydávala za živelnou, rozhořčenou reakci českého lidu za utrpení způsobené okupací. US-Army tzv. divokým odsunům do své německé a rakouské okupační zóny bránila. To vše za stavu, kdy USA v lednu, Britové v březnu 1945 Benešovi a československé vládě v Londýně svými nótami transfer československých Němců do rozhodnutí mírové konference zakázali. Nichols, Churchill a Eden to Benešovi před jeho odletem do Moskvy ústně zopakovali.

Češi vyháněním Němců bez povolení západních spojenců se je snažili postavit před hotovou věc, což se zdařilo. V protokolu jednání Konference v Berlíně (postupimské) z 1. 8. 1945, se v položce XII praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ „Uznávají“, ne že „rozhodly“, „usnesly se“ nebo jej „schvalují“! Požadavek spojenců z Postupimi zastavit transfer do doby, než Kontrolní rada pro Německo rozhodně o kvótách, o časovém průběhu a dalších okolnostech transferu, československá vláda zcela ignorovala a ilegálně vyháněla Němce českých zemí i nadále. Od ledna 1946 začal transfer již podle pravidel Kontrolní rady.