V českých archivech, přes všechny policejní výslechy těch, kteří přišli ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní podrobnější materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých let minulého století, nebo odkaz k němu.
Jste pro zavedení povinného očkování proti covidu-19?Anketa
Pro koncepci politických námluv Československa se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná. Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům v SSSR vystupovat, což nestačilo. Na Západě i jinde v Evropě probíhal veřejný diskurs (!) o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech nucených prací a teroru vůči vlastním obyvatelům. Československá veřejnost toho zůstala, ke své škodě, ušetřena.
Nikdo také nechtěl vidět, že Československo směřuje do slepé uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy světovládné ambice komunistické ideologie minimálně stejně nebezpečné jako nacismus. Nebyl zájem vyvracet prosovětskou propagandu, svědectví o sovětské skutečnosti zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.
Poslední možnosti pro změnu názoru
Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad reportážní knihy Rossija v konclagere (Rusko v koncentračním táboře) bývalého sovětského novináře Ivana Lukjanoviče Soloněviče a dočkala se v témže roce druhého a třetího českého vydání. Soloněvičova dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem. O příšerných poměrech života v SSSR svědčí tato krátká citace z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž jest tábor mnohem horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem a svobodou a jsou lidé… pro něž tábor jest lepší, než svoboda. Nebo, chcete-li, svoboda jest horší, než život v táboře. A to jsou ti, kteří posílají… zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na svobodu.“ Otřesná kvintesence bolševického režimu.
Česká veřejnost ale opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající se Sovětského svazu. Potvrzovali to i političtí hlupáci typu spisovatele Karla Čapka, autora známé eseje Proč nejsem komunistou (1924), který v létech 1931-32 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, postavil se do čela a zavedl diktaturu, stavy fašismus jako v Itálii. Tentýž Karel Čapek pak při příležitosti nové sovětské ústavy 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“
Též Hubert Ripka, novinář a později vysoký činitel exilové vlády v Londýně v témže roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším ideálům lidstva stále vyšší a vyšší.“
V lednu 1938 se zpožděním „pouhých“ sedmi let „objevil“ konečně československý tisk 21 Čechů odsouzených jako skupina špionů a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů, kteří si odpykávali trest v GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality sovětského komunistického režimu nechtěla československá veřejnost uvěřit. Proč také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka Masaryka Karel Čapek považoval režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!
Rejdy sovětských tajných služeb za války
Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady v protektorátu pořízeny seznamy všech osob emigrovavších z bývalého Ruska, zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala. Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími v protektorátu včetně seznamu a adres uprchlíků z SSSR byly předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení podplukovníka generálního štábu Moravce“ 5. 1. 1941 na nejmenovaném místě v Londýně „zástupci SSSR“ s krycím jménem Mr. Dorn. Předávající štábní kapitán Josef Tauer o jednání se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy, a že to uvidíme při mírovém jednání.“
Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později po příchodu Rudé armády byli představitelé ruské, ukrajinské a běloruské emigrace dostiženi, zabiti nebo odvezeni do SSSR. Je pravděpodobné, že NKVD dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské centrály Gestapa. Československá exilová vláda v Londýně vydala na pospas ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigraci, aby nemohla ohrozit její prosovětské zájmy. Na druhé straně se nacistické Německo obávalo spojení zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo se bývalé ruské emigranty separovat. Nezodpovězenou zůstává otázkou, zda Ruská emigrantská ústředna nebyla agenty NKVD v pražském Gestapu vlastně vybudována pro potřebu sovětských tajných služeb. Nevíme, vyberte si, archivy Ruské federace jsou nepřístupné.
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 ministru obrany Sergěji Ingrovi do Londýna: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.
Nekomunistický ilegální časopis Český kurýr psal začátkem roku 1942: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze Československa k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.
Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků, jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese ve smolenské oblasti v Rusku nedaleko Katyně, bylo zavražděno NKVD. Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci 1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnycji.
Za protektorátu uspořádala německá okupační moc několik názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu a o Rudé armádě. Byly zveřejněny a vyšly tiskem i knižně zatajované zprávy československých misí v SSSR z doby první republiky o poměrech v Sovětském svazu. Nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda pravdoucí.
Těsně před koncem války nechápala ani naprostá většina českých manželek bývalých ruských, běloruských a ukrajinských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel z dosahu sovětské moci do materiální bídy v tehdejším Německu. Kdo tak učinil, zachránil si život.
Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ a zatýkaly československé občany. SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkány a deportovány do sovětských trestních táborů byly vedle „třídních nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, kteří odmítali komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa a včlenění do Sovětského svazu. Neznáme, a to ani přibližně, kolik lidí, československých občanů bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do sovětských trestních táborů nebo zavražděno.
Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD a SMĚRŠ pokračovaly a do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských fašistických organizací byly deportovány i zcela svévolně vybírané celé skupiny civilního obyvatelstva především z malých měst a z venkova. Například z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně odtransportováni do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé strany pouze kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory nucených prací, vyprázdněné povoláním části vězňů do Rudé armády. Počet Slováků takto odvlečených do GULAGu se odhaduje mezi 60 000 až 120 000. Někteří dějepisci podávají nižší odhady. Sovětská metoda takového sbírání pracovních sil pro SSSR na Slovensku je ale potvrzena. Vyberte si.
Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce nad obyvatelstvem spojeneckého státu (neboť podle uzavřené dohody v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu) nikdy neprotestovala.
Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945–1948 několikrát jednalo se sovětskými diplomaty o repatriaci československých občanů zavlečených do SSSR, v podstatě jen Slováků, ne už Rusínů, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných.
I sdělovací prostředky tzv. demokratických stran třetí republiky (1945–1948) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Všichni zavírali oči před dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nechtěli nic vědět o řádění SMĚRŠ a NKGB, svévolně zasahujících do jejich životů.
Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států. Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů byl Sovětský svaz především zemí osvoboditelů a naději přinášejících hrdinů. V SSSR spatřovali spolehlivého garanta zachování existence českého národa, kdyby jej začali zase ohrožovat zlí Němci.
Že informace o krutých sovětských zločinech, byť šířené za války antibolševickou propagandou, byly pravdivé, si Češi vlivem svého šovinismu a poblouznění Sovětským svazem, slovanstvím ani po válce nepřipustili. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali představit, že proroctví z proslulého protektorátního plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varováním „Zachvátí-li tě, zahyneš!“, se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na pravou míru také přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich hlas však zůstal zcela oslyšen. Cesta k únoru 1948 byla urovnána.
Podle oficiálních údajů Sovětského svazu z roku 1946 bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR v průběhu druhé světové války vězněno 72 010 československých státních příslušníků, z toho 69 224 vojenských zajatců a 2786 ostatních. 9889 osob z nich bylo roku 1944 převedeno do československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Propuštěny a předány do Československa byly 54 644 osoby. Tyto údaje jsou evidentně záměrně minimalizované. Z ruských emigrantů předtím uprchlých do ČSR se vrátil každý dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly nebo jsou nezvěstní.
Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR, hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky odvlečeni, jako českoslovenští občané byli vráceni i ti Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, kteří neměli československé občanství, velmi dobře věděli, že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo v SSSR by znamenalo okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku nebo vězení, tentokrát československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský nápravně pracovní tábor byl tím nejvlídnějším a nejskvělejším místem na světě nebo mlčet. Ne všichni se směli vrátit do vlasti. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich takto „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti se vrátit, o tom neexistuje ani jeden údaj.
Poznámka na závěr. Dnes se už po více než tři desetiletí může psát o bolševické expanzi do Evropy a Československa hned po první světové válce, ale čeští profesionální dějepisci tak nečiní. Proč? Mají obavu, že by na světlo pronikla nějaká další ostuda obdobná postoji Karla Čapka k bolševickému Rusku v roce 1936, nebo že by museli poukázat na disgustující a zcela chybné uvažování českého obyvatelstva? Ano, v jedna ostuda zde číhá. České obyvatelstvo se natolik zhlédlo v protektorátním totalitním systému a v odporu k demokratickému systému, že poválečná třetí republika 1945-48 se jen v nepodstatných detailech lišila od nacionálně socialistického Německa! Odvahu to říkat veřejně má jen jediný český historik – Vít Smetana, ostatní, byť to taktéž vědí, mlčí.
(Konec)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
