Tomáš Krystlík: Symbol národního utrpení nesmí být poskvrněn

09.02.2020 15:36

Řeč je o nacistické exekuci Lidic a Ležáků. Nedávno se objevilo nově v médiích tvrzení, že četnický strážmistr Evžen Ressl označil ve svém poválečném svědectví jednu obyvatelku Lidic, že pár dní před lidickou exekucí udala kvůli židovskému původu svou podnájemnici, která byla odvlečena a později zavražděna. A strhla se mela očividně vedená snahou, že takovou pomluvou se nesmí znesvětit památka národního utrpení.

Tomáš Krystlík: Symbol národního utrpení nesmí být poskvrněn
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce
reklama

Ono ale takových sporných nebo nevysvětlených momentů je v příběhu Lidic a Ležáků více. Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně pravidelně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, protože je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich periodicky předkládaných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu [Kalvoda]. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa jeho vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ [Kalvoda, Moravec]

Původcem odplaty v Lidicích za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Karl Hermann Frank nebyl. Podle historika Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho Frank jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz k exekuci do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes 1999].

Ani to, že Frank telefonoval do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. Frank se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank].

Aby z Lidic a do Lidic během poprav, vypalování, odvážení žen a dětí nikdo neunikl a nepronikl, o to se postarala neprodyšným kordonem česká protektorátní policie. Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů přežilo 143, o dětech níže.

Ani podle indicií Frank nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské československé prozatímní exilové vládě, takže lidická hromadná exekuce, pokud byl atentát podle předpokladu proveden z ciziny, by postrádala smysl. Původce nápadu exekuce Lidic je třeba hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler. Za jejím konkrétním provedením stál Horst Böhme z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes) [Brandes 1999, Berton 1982, 2007]. Detlef Brandes a Stanislav Berton jako první z historiků dospěli k závěru, že K. H. Frank nebyl původcem odvetné lidické exekuce.

Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest (!) záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes 1999]. Na tak malou obec jich bylo příliš, pro srovnání: v Pardubicích jich bylo 12, v Praze 10, v Bernarticích devět, po třech v Plzni a Hradci Králové, v Ležákách dvě atd. Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zpočátku zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě lidické záchytné adresy (mít je poznačeny bylo přísně zapovězeno, parašutisté se museli všech 47 adres učit zpaměti – tedy to byla hrubá nekázeň) a to rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé (!) ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé (!) vesnici bezvýsledně prohledalo. Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci [Schicha – Metzing]. Později, po lidické exekuci, byli popraveni.

Je doloženo, že pět, tj. 20 % z veškerých československých parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo.

V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. To byli parašutisté tak mizerně vycvičeni, že nevěděli, že v malé venkovské osadě ji zaměřit a hlavně najít je oproti městu hračkou? Při ležácké exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí předáno do Migračního střediska v Litzmannstadtu (dnes Łódź) stejně jako děti z Lidic.

Čeští dějepisci unisono tvrdí, že lidické a ležácké děti, které nebyly uznány poněmčení schopnými, byly povražděny v KZ Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem). Důkazy pro jejich tvrzení nejsou. Zcela mlčí o Hitlerově rozkazu přikazujícím lidickou exekuci s tím, že děti vhodné k poněmčení budou předány rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu.

13. 6. 1942 bylo 98 lidických děti, z toho sedm kojenců, odděleno v Kladně od matek. Tři děti ještě v Kladně, později v Praze z řad kojenců nejdříve tři, pak jen dvě byly v Praze shledány poněmčitelnými (5,1 %). Vzhledem k pozdějším rozsáhlým rasovým zkoumáním RuSHA (Hlavní rasový a osídlovací úřad SS, Rasse- und Siedlungshauptamt der SS) je to neuvěřitelně nízký percentuální podíl dětí vhodných k poněmčení (později rasovým průzkumem provedeným na statisících osobách v českých zemí byl v populaci Čechů zjištěn podíl poněmčitelných ve výši 87,54 % [Brandes 2015]).

Do Migračního střediska Posen (dnes Poznań), jeho pobočce v Litzmannstadtu (dnes Łódź), v Gneisenaustraße 41 (Umwandererzentrale Posen, Dienststelle Litzmannstadt) bylo předáno celkem 89 lidických dětí (88 dětí plus jeden kojenec). Zde bylo vybráno dalších sedm coby vhodných poněmčení a předáno do říšských dětských domovů v Povartí (Warthegau).

Vedoucí litzmannstadtské pobočky poznaňského migračního střediska SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey se vícekrát písemně obrátil k Referátu IV B 4 (Referat Auswanderung und Räumung, Referát Vystěhování a vyklizení) v Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který podléhal Adolfu Eichmannovi, s dotazem, zda ony lidické děti podléhají Sonderbehandlungu (zvláštnímu zacházení), nebo ne. Eichmann mu neodpověděl. Po válce se obecně přijímala ničím nepodložená domněnka, že Eichmann na Krumeyovy dálnopisné depeše reagoval a zabití lidických dětí nařídil. Jenže právě z tohoto trestného činu izraelský soud Eichmanna v roce 1961 osvobodil. Kromě toho v témž procesu došel izraelský soud k závěru, že výraz Sonderbehandlung nelze považovat za eufemismus pro likvidaci, což nebrání českým historikům, aby tvrdili opak.

Podle českých historiků bylo 82 lidických dětí z migrační centrály v Litzmannstadtu s největší pravděpodobností zavražděno v koncentračním táboře Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem) výfukovými zplodinami v uzavřených korbách na podvozcích nákladních aut. Podle nich se s určitostí nedožily konce války.

První pochyby vyvstanou, když si uvědomíme, že válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale jen 17 % dětí (!). Proč takový nepoměr? Onu otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil. Nebylo to přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována, svěřena německým rodinám do péče či rozebrána příbuznými a po válce zůstala buď nevypátrána nebo byl jejich další osud utajen? [NA, sg. 110–4/65; Schicha – Metzing; Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949]

Poslední korespondenční lístky poslané lidickými dětmi příbuzným v protektorátu jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942, byly ještě vedeny v hlášení o stavu osob v pobočce migračního střediska v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod). Zjistilo se, že lidické děti z Litzmannstadtu odvezlo Gestapo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházel KZ Kulmhof, předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Svědek, zahradník z KZ Kulmhofu, v prosinci 1947 dosvědčil, že viděl někdy v létě 1942, jak byly do koncentračního tábora nákladními auty přivezeny nějaké děti. Podle jeho výpovědi se po válce v onom koncentračním táboře našly i české mince a knihy. Též se nalezla stvrzenka potvrzující zaplacení nájmu nákladního auta na 2. 7. 1942 litzmannstadtským Gestapem i s uvedením jeho poznávací značky, které podle českých historiků lidické děti z migračního střediska prý odvezlo, přičemž den poté, 3. 7., byly podle dokumentů ještě v Gneisenaustraße. Existuje též vícero dokladů o přibytí stejného nákladního vozu s touto poznávací značkou do KZ Kulmhof, ale všechna se vztahují k jiným, nehodícím se datům. Výpověď táborového zahradníka nestačí coby důkaz, že tam byly lidické děti přivezeny a zavražděny, protože v KZ Kulmhof byli za války umístěni čeští židé, mezi nimi i děti, takže z tamního poválečného nálezu protektorátních mincí a českých knih nelze smrt lidických dětí vyvozovat. Existuje i výpověď zdravotní sestry z RuSHA, která údajně doprovázela lidické děti až do konce. Jenže o ony děti se prokazatelně nikdo takto nestaral, výpověď je nevěrohodná [Schicha – Metzing].

Do dětského domova v Praze-Krči bylo umístěno sedm lidických kojenců. Jeden z nich tam zemřel, tři z nich odpovídali rasovým kritériím poněmčitelnosti. Jedno z těchto dětí uznané coby schopné poněmčení bylo z neznámých důvodů opět prohlášeno pro poněmčení nevhodné a v červnu 1942 předáno spolu se staršími dětmi do Migračního střediska v Litzmannstadtu, Gneisenaustraße 41.

Po válce hledalo Československo v Německu především veřejnými výzvami 890 dětí (!) předaných za německé okupace do výchovy v Německu a to včetně dětí z Lidic a Ležáků. Bylo to velmi obtížné, protože Německo bylo rozdělené do okupačních zón, navíc plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, německé úřady, ve kterých by se mohly najít příslušné dokumenty, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta po různých místech nebo zničena. V prosinci 1945 byli v Německu nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti [Schicha – Metzing]. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že dalších 17 nalezených dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v bavorském Prienu u Chiemsee cestu do vlasti [Neue Zeitung München 14. 4. 1947]. Dohromady 23 dětí. Čeští historici se však sjednotili jen na 17 navrácených lidických dětech. Nicméně v oněch 23 přeživších a vrácených lidických dětech muselo být 10 dětí (při sedmnácti přeživších to musely být čtyři), o nichž čeští historici tvrdí, že byly zavražděny v plynové komoře a válku nepřežily. Že jen tento početní rozpor jejich tvrzení o fyzické likvidaci dětí nevhodných poněmčení znevěrohodňuje, je dodnes nikterak neruší. Podle českých historiků bylo devět ležáckých dětí z celkových jedenácti posláno do plynových komor taktéž v KZ Kulmhof a zahynulo. Dvě byly předány německým rodinám a po válce se vrátily do ČSR. Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 za pravdivé, tak je vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 korespondence mezi německými úřady. A právě toto se událo.

V prvních dvou dopisech z 20. 4. 1943 a 17. 6. 1943 ve Fondu 1464 Národního archivu v Praze „Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu“, sg. 110-4/65 se služebna Gestapa v Praze dožaduje u K. H. Franka uhrazení části nákladů na ubytování 68 dětí rodičů popravených podle stanného práva, protože přidělený obnos to zcela nepokryl.

V dalším dopise z 21. 6. 1943 pověřuje Reichsführer SS Heinrich Himmler Standartenführera Maxe Sollmanna, vedoucího Lebensbornu (spolku usilujícího o zvýšení počtu rasově vhodných dětí prostřednictvím anonymních porodů a nabídnutí dětí k adopci), aby s K. H. Frankem, který dostává dopis na vědomí, projednal otázku „zaopatření, výchovy a ubytování českých dětí, jejichž otcové, případně rodiče museli být jako příslušníci hnutí odporu exekuováni.“ Dále v dopise pokračuje: „Nevhodné děti budou umístěny do táborů pro děti. Z rasového hlediska vhodné děti… musí být přes dětské domovy Lebensbornu… svěřeny německým rodinám do péče nebo k adopci.“

Dopisem ze 6. 2. 1944 člen osobního Himmlerova štábu Obersturmbannführer Rudolf Brandt urguje K. H. Franka, jak dopadlo jeho jednání se Sollmannem v souladu s Himmlerovým pověřením z 21. 6. minulého roku.

Až potud se nic z toho nemuselo týkat lidických a ležáckých dětí ale následuje dopis z 13. 6. 1944. kde osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu Franka SS-Standartenführer Robert Gies potvrzuje Rudolfu Brandtovi, že se Frank se Sollmannem dne 2. 7. 1943, tedy před více než rokem, v Praze sešli: „Standartenführer Sollmann prohlásil… že přichází v úvahu převzetí rasově hodnotných dětí Lebensbornem jen do šesti let, v jednotlivých případech též dětí do dvanácti let, protože u nich, jak ukazuje praxe, doprovázejí jejich adaptaci v německých rodinách vesměs obtíže. Velitel Sipo a SD v Praze (SS-Oberführer Erwin Weinmann) přikázal ředitelstvím státní policie v Praze a v Brně podchytit české děti, jejichž rodiče byli odsouzeni stannými soudy, případně zemřely v koncentračním táboře. Předpokládalo se, že poněmčení schopné děti do šesti let věku budou přes Lebensborn přiděleny německým rodinám, pro starší děti… se zamýšlí, že budou ubytovány pod uzavřením mimo protektorát a podrobeny kolektivní převýchově. Pro další zacházení s neponěmčitelnými dětmi je třeba si vyžádat rozhodnutí Reichsführera SS (Himmlera). Děti byly mezitím zaevidovány, avšak další plánovaná opatření nebylo možné provést, protože by se bývalo nedalo zabránit se značnému pobouření českého obyvatelstva. Děti jsou ubytovány u příbuzných a známých (!) a už si tam zvykly, takže jen vyšetření těchto dětí (rasové vhodnosti) by pravděpodobně bylo bývalo nápadné a mělo by důsledky, kterým při současné situaci v protektorátu – především se zřetelem na zachování pracovního míru coby předpokladu pro neomezenou válečnou výrobu – muselo být zabráněno. Proto zatím zůstaly ony děti jen zaevidovány. Rozhodnutí o dalším zacházení s nimi musí být odloženo na pozdější dobu. 65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je ubytováno pod uzavřením, 46 z nich v internačním táboře ve Svatobořicích (tábor český, nikoliv německý) a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých obcí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli v souvislosti s opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora.“

Výše uvedená citace z Gieseho dopisu z 13. 6. 1944 dokládá, že alespoň část lidických a ležáckých dětí byla tehdy naživu, byť podle českých historiků měly být tehdy již téměř dva roky po smrti. Dále z tohoto dopisu plyne, že část lidických a ležáckých dětí se mohla, dostat do péče českých příbuzných ještě za války a že tato skutečnost byla po válce veřejnosti utajena.

Gies dále pokračuje: „Z těchto dětí bylo sedm posouzeno pobočkou RuSHA SS pro Čechy a Moravu jako schopných poněmčení a umístěno do dětského domova v Povartí.“ Zda se jedná o oněch sedm dětí vybraných ještě v Litzmannstadtu, nelze zjistit. „Velitel Sipo a SD (SS-Oberführer Erwin Weinmann) se již začátkem roku 1943 snažil získat od RSHA rozhodnutí, jak naložit s dětmi nacházejícími se v internačním táboře a v dětském domově, které nebyly shledány poněmčitelnými, a navrhoval jejich odtransportování na východ. Dnes už není radno ony děti odvážet z Čech a Moravy, protože mezitím části jejich příbuzných je jejich místo pobytu známo a navázali s nimi ilegálním způsobem spojení, které sotva lze kontrolovat. Informace prosákly ven, protože z nedostatku německého obsluhujícího personálu musel být zaměstnán český.“ Poslední tvrzení vypadá jako výmluva, protože ona zařízení byla česká, ne německá. „Nedávno se konal znova (rasový) přezkum dětí RuS-vůdcem (nejvyšším představitelem Rasového a osídlovacího úřadu) pro Čechy a Moravu. Přitom byly tři další děti, které dříve vzhledem ke svému nízkému věku nemohly být vyhodnoceny, označeny jako únosný přírůstek obyvatelstva a devatenáct jako ještě únosný. Při stanovení posuzovacích kritérií se postupovalo velkoryse. Pro děti ubytované pod uzavřením se předpokládá, že rasově únosní jedinci budou předáni přes Lebensborn německým rodinám nebo do dětského domova, děti starší šestnácti let budou poslány do koncentračního tábora. Další opatření nejsou podle názoru SS-Obergruppenführera Franka nyní zapotřebí.“ [NA, sg. 110–4/65]

Je to jasný důkaz lhaní českých historiků. Nedá se předpokládat, že by o této korespondenci nevěděli, když ji mají k dispozici v Národním archivu v Praze! Protože internační tábor ve Svatobořicích a dětský domov v Praze-Krči byla zařízení česká, měly by někde být k dispozici i evidenční seznamy osob, které jimi prošly. Není mi známo, že by někdo svatobořickou evidenci osob porovnal se soupisem všech lidických a ležáckých obyvatel v roce 1942.

Ústav pro studium totalitních režimů v Praze (ÚSTR) má z Archivu bezpečnostních služeb (ABS) listiny, ze kterých vysvítá, že komunistická československá Státní bezpečnost (StB) ještě v prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické děti [Baroch, (vfe)]. Jinými slovy StB pátrala po dětech, o kterých česká historiografie již léta tvrdila, že byly zavražděny. StB musela vědět, že alespoň část lidických a ležáckých dětí, o kterých se předpokládalo, že jsou mrtvé, válku přežilo, protože jinak by pátrání StB zcela postrádalo smysl.

Zdroje:
Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25 let po válce pátrala po lidických dětech. Aktuálně.cz, 8. 6. 2012. ZDE
Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982
Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985
Berton, Stanislav: Poznámky a předmluva. In: Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend. CS-magazín 04/2007, ZDE
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ‘68 Publishers, Toronto 1977
Národní archiv Praha, NA, sg. 110–4/65
Neue Zeitung München 14. 4. 1947
Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main 1995
Trials of War Criminals before the Nuernberg Military Tribunals under Control Council Law No. 10, Volume IV. Nuernberg, October 1946 – April 1949
(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60. letech. Parlamentní listy 10. 6. 2012. ZDE

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Baťa: Byla kontraproduktivní aktivita Prahy 6 z právního hlediska bezúhonná?

13:24 Jiří Baťa: Byla kontraproduktivní aktivita Prahy 6 z právního hlediska bezúhonná?

Odstranění sochy maršála Koněva vyvolalo u většiny občanů Česka, kteří považují zásluhy maršála I.S.…