Francouzi na mírových jednáních v Paříži po první světové válce nechtěli připojením pohraničních území Českého království osídleného německým obyvatelstvem posílit Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic. U jižních hranic Slovenska Beneš argumentoval nikoli historickými hranicemi, nýbrž strategickými vojenskými požadavky - vodními toky, železničními tratěmi – dále požadoval Horní a Dolní Lužici a zřízení několik desítek kilometrů širokého koridoru dnes rakouským Burgenlandem až po hranice Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že historické hranice, coby hranice Českého království, v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa.

S požadavkem tzv. historických hranic Češi narazili na rozhodný britský, ale i na americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska argumentovali i tím, že historicky k zemím svatováclavské koruny nepatří. Američané chtěli jižní oblasti obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko jak se prosadit, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Přičlenění Lužice k ČSR a vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše čeští dějepisci o oné dočasnosti hranic českých zemí mlčí.