Prý byla jejich instalace „politicky motivovaná“, jen zabírají místa jiným, ovšem „nesporným“ osobnostem, jakými byly kupříkladu mocnář František Josef I., nejen v době senility přezdívaný „starý Procházka“, nebo Heinrich Clam-Martinic, jehož musí redakce nejmenovaných novin uvést s poznámkou, že byl „rakouský politik a ministerský předseda Předlitavska“. Julia Fučíka a Fráňu Šrámka dnes neznají snad jen absolventi a frekventanti našich svobodných polistopadových škol.

Oba po sobě zanechali dílo, včetně Reportáže psané na oprátce, jež se v r. 1995 dočkala 317. cizojazyčného vydání, a Stříbrného větru, které se natrvalo vepsalo do paměti našich národních dějin. Mají své čtenáře, obdivovatele, ctitele, kluby a společnosti. Pokud necháme stranou jen a jen politicky motivované invektivy, oba zůstávají oceňováni jak u nás doma, tak i v Evropě a v zámoří. Jinak řečeno, dosud se je nepodařilo totálně vymýtit ze všech našich knihoven, učebnic, televizních obrazovek, z živé paměti všech, kteří vědí, že vlast bez dějin („vlasti v dědictví nám dané“) a bez nestranného zhodnocení dějinného odkazu jest jen a pouhý prázdný prostor, jakýsi rám, do něhož bude vsazováno jakékoli plátno s jakýmkoli obsahem, ale vždy na základě zvůle těch, kteří se pasovali na „elitu národa“ a nadále chtějí rozhodovat, kdo je či není spisovatel, kdo byl či nebyl vlastenec, kdo se projevil jako hrdina, kdo patří či nepatří do panteonu naší vlasti. Dříve „se vyhazovali“ Masaryk a Beneš, dnes Fučík a Šrámek, a zítra – „vyklizovači“?