Informace o dění na Ukrajině v posledních dnech z televizí a novin mizí. Korporátní média se  jen velmi neochotně a „okrajově“ věnují stahování těžkých zbraní z frontových linií – které v zásadě probíhá tak, jak bylo dojednáno v Minsku. Je to vlastně pochopitelné. K těžko skrývané nelibosti amerických jestřábů a jejich sice nepočetných, ale mocných a mediálně hlasitých spojenců v Evropě, se v zásadě daří příměří dodržovat a těžké zbraně skutečně z fronty postupně mizí.

Jenže vytvoření demarkační linie znamená současně faktické uznání odtržení Doněcké a Luhanské lidové republiky. Je jasné, že s tím se Američané ale jen těžko smíří. Dodávky zbraní Kyjevu proto pokračují a budou pokračovat – skrytě i oficiálně – tak jako dosud. Protože však s nimi nacistické prapory žádnou díru do Ruska neudělaly, Polsko, pobaltské země i celé NATO je v „mezidobí“ budou intenzivně cvičit v ještě efektivnějších metodách zabíjení.

Podobnost nikoli náhodná

Není divu, že naše média nezajímá, jak se žije obyčejným Ukrajincům ve státě ovládaném válečnickou juntou. A to nejen na okupovaných územích někdejší luhanské a doněcké oblasti, které má Kyjev nadále pod kontrolou, ale také ve střední a západní části rozpadající se země. Zprávy, které z těchto regionů přicházejí, jsou často podobné těm z území dnešního Mosulu pod vládou Islámského státu. Jen místo asyrských soch ničí Banderovci všechny památky, které jakkoliv připomínají „prohranou“ druhou světovou válku a úspěšný boj proti nacismu.

To ale není jediná podobnost obou teroristických režimů vytvořených a vyzbrojovaných Washingtonem. Z území Sýrie a Iráku ovládaném islamisty nám televize ukazují, že pokud radikálové projíždějí se svými autokolonami ulicemi, musejí „civilisté“ zastavit a vzdát hold „bojovníkům“ smeknutím pokrývky hlavy. Banderovci tento rituál ještě zdokonalili. To už ovšem televize neukáží.