„Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? Od raků, nebo oni taky chodí pořád nazpátek,“ zacitoval si pan Alois Kočvara Karla Havlíčka Borovského při sklence dobrého vína, nic zlého nemysle, ani nečekaje. Leč na druhý den nechal si jej předvolat pan rada Brčál a pravil: „Co to slyším, Kočvaro? Oni si nevážejí dobrého bydla? To se neslučuje s kodexem císařského úředníka.“ Alois Kočvara letěl jak namydlený blesk a namísto klotových rukávů si čuchnul k lopatě. Psal se rok 1848.
O necelých sto let později ulevil si pan Tadeáš Kočvara: „Dobře udělali, když mu dali přes hubu.“ Měl na mysli hostinského od Křivé huby, jenž šidil na pivu a křtil kořalku. Jenže bylo krátce po atentátu na Reinharda Heydricha a prapravnuk Aloise Kočvary nejenže přišel o práci, ale skončil před popravčí četou. Psal se rok 1942.
„Komunisti to s námi nikdy nebudou myslet dobře a ukradnou, na co přijdou,“ ulevil si v krčmě pan Josef Kočvara. Na jeho slova sice došlo, ale syn Tadeáše Kočvary to již sledoval pouze zpovzdálí, neboť jako člena protistátní organizované skupiny ho poslali na dvacet let do uranového lágru. Psal se rok 1948.
„Se vstupem vojsk nesouhlasím a nikdy souhlasit nebudu,“ prohlásil před normalizační komisí Jaroslav Kočvara, syn Josefa Kočvary, a letěl na hodinu. Jako topič v kotelně ještě dopadl ze všech členů rodu nejlépe. Psal se rok 1969.
A jsme na konci řetězu. Syn Jaroslava Kočvary nelenil a při nejbližší příležitosti opustil socialistický ráj. A protože byl chytrý a schopný, stal se profesorem jaderné fyziky na prestižní americké univerzitě. A když se ho jednou zeptali: „Mister Kocvara, co si myslíte o vývoji ve světě?“ S typickou kočvarovskou přímostí odvětil: „Pánové, já myslím, že záleží na každém jedinci, kam se naše společnost posune.“ A profesor Tomáš Kočvara letěl jak namydlený blesk, stejně jako prapředek Alois, a nadto mu aktivisti ještě zapálili automobil a pomyjemi pomazali barák. Psal se rok 2020. A jsme tam, kde jsme už byli.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
