Psal se rok 1993 a vše bylo tak nějak nové a neznámé. Kdo ovšem chtěl, takovou či onakou cestu si nalézal a nalezl. Shodou různých náhod jsem se tehdy stal poradcem pro národnostní menšiny na okresním úřadě. Naše snahy se v drtivé většině týkaly Romů, národnostní menšiny, jejíž problémy byly ze všech zdaleka nejpalčivější. Uvažovali jsme, jak dosáhnout vyššího postavení romské komunity ve společnosti. Protože osvědčené recepty nebyly, dali jsme se s kolegy z celé republiky dohromady a založili nezávislou organizaci nazvanou Asociace pracovníků pro národnostní menšiny. Začali jsme se pravidelně pracovně scházet, abychom mohli poslouchat přednášky odborníků a vyměňovat si navzájem zkušenosti. Vytýčili jsme si tehdy dva základní kameny úrazu, které ležely našemu cíli v cestě. Šlo nám o zvýšení nízkého povědomí o hodnotě a významu práce a také jsme chtěli pomoci zkvalitnit vzdělávání mladé generace.

Každé ráno, ať je zima nebo bláto…

Profesně se národnostním menšinám nevěnuji málem již dvacet let, neboť mě osud zavál jinam. Přesto jsem se neubránil tomu, abych samozřejmě celou situaci po celou dobu zpovzdálí nesledoval. Jak srovnat situaci romské menšiny v Česku tehdy a dnes? Co si vlastně představit pod pojmem nízká hodnota práce? Šlo nám tehdy jednoduše o to, aby byl člověk, který si poctivě každodenně odpracuje svých minimálně osm hodin v práci, kam přichází každé ráno, ať je zima nebo bláto, výrazněji zvýhodněn oproti tomu, kdo se do deseti válí v kanafasu, pak si dojde na sociálku pro dávky, a odpoledne zaskočí do herny trochu se pobavit. Bylo zkrátka třeba, aby se více rozevřely nůžky mezi minimální mzdou a dávkami v nezaměstnanosti, což se samozřejmě netýká pouze Romů.

A co v úvodu zmíněný druhý tehdejší kámen úrazu, vzdělávání? Inu, ne každá rodina vybaví syna nebo dcerku pro život ve škole tak, aby hned od začátku neztráceli krok s těmi, kteří mají doma lepší zázemí. Nevím, kdo tehdy v devadesátkách jako první přišel s myšlenkou nultých či přípravných ročníků, ale určitě to nebyla myšlenka špatná. Vzápětí se našla řada škol a učitelů, kteří si ji vzali za svou. Chtěli tak pokud možno vytvořit pro všechny děti stejnou startovací čáru. Nu dobrá, probrali jsme oba dva kameny úrazu. A jak jsme s nimi tehdy pochodili? Někde skvěle, někde hůře, jinde jsme dokonce dostali přes prsty, což si pamatuji velice dobře, ovšem tak to v životě chodí. Každá cesta bývá občas trnitá.