Psal se rok 1993 a vše bylo tak nějak nové a neznámé. Kdo ovšem chtěl, takovou či onakou cestu si nalézal a nalezl. Shodou různých náhod jsem se tehdy stal poradcem pro národnostní menšiny na okresním úřadě. Naše snahy se v drtivé většině týkaly Romů, národnostní menšiny, jejíž problémy byly ze všech zdaleka nejpalčivější. Uvažovali jsme, jak dosáhnout vyššího postavení romské komunity ve společnosti. Protože osvědčené recepty nebyly, dali jsme se s kolegy z celé republiky dohromady a založili nezávislou organizaci nazvanou Asociace pracovníků pro národnostní menšiny. Začali jsme se pravidelně pracovně scházet, abychom mohli poslouchat přednášky odborníků a vyměňovat si navzájem zkušenosti. Vytýčili jsme si tehdy dva základní kameny úrazu, které ležely našemu cíli v cestě. Šlo nám o zvýšení nízkého povědomí o hodnotě a významu práce a také jsme chtěli pomoci zkvalitnit vzdělávání mladé generace.
Každé ráno, ať je zima nebo bláto…
Profesně se národnostním menšinám nevěnuji málem již dvacet let, neboť mě osud zavál jinam. Přesto jsem se neubránil tomu, abych samozřejmě celou situaci po celou dobu zpovzdálí nesledoval. Jak srovnat situaci romské menšiny v Česku tehdy a dnes? Co si vlastně představit pod pojmem nízká hodnota práce? Šlo nám tehdy jednoduše o to, aby byl člověk, který si poctivě každodenně odpracuje svých minimálně osm hodin v práci, kam přichází každé ráno, ať je zima nebo bláto, výrazněji zvýhodněn oproti tomu, kdo se do deseti válí v kanafasu, pak si dojde na sociálku pro dávky, a odpoledne zaskočí do herny trochu se pobavit. Bylo zkrátka třeba, aby se více rozevřely nůžky mezi minimální mzdou a dávkami v nezaměstnanosti, což se samozřejmě netýká pouze Romů.
A co v úvodu zmíněný druhý tehdejší kámen úrazu, vzdělávání? Inu, ne každá rodina vybaví syna nebo dcerku pro život ve škole tak, aby hned od začátku neztráceli krok s těmi, kteří mají doma lepší zázemí. Nevím, kdo tehdy v devadesátkách jako první přišel s myšlenkou nultých či přípravných ročníků, ale určitě to nebyla myšlenka špatná. Vzápětí se našla řada škol a učitelů, kteří si ji vzali za svou. Chtěli tak pokud možno vytvořit pro všechny děti stejnou startovací čáru. Nu dobrá, probrali jsme oba dva kameny úrazu. A jak jsme s nimi tehdy pochodili? Někde skvěle, někde hůře, jinde jsme dokonce dostali přes prsty, což si pamatuji velice dobře, ovšem tak to v životě chodí. Každá cesta bývá občas trnitá.
V Tanvaldu si víme rady
A jak je dnes? Vzpomínám si, jak jsem byl před několika lety při četbě jakési studie doslova zděšen, když jsem zjistil, že ony pověstné nůžky se nejenom nerozevřely, ale dokonce více sevřely. Jinak řečeno, pracovat se ne vždy a ne každému vyplatí. Situaci zapříčinilo politikum, jehož zásadou je neřezat tam, kde by to mohlo zabolet. Ale abychom jen neplakali nad rozlitým mlékem, není všude stejně. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že třeba město Tanvald vytváří pro nezaměstnané podle svých možností co nejvíce pracovních příležitostí. K penězům, které přicházejí prostřednictvím úřadů práce na politiku zaměstnanosti, přidává ze svých prostředků další částku. Cílem je, aby vznikly vyšší platy pro lidi, kteří by jinak zůstali doma a čekali na podporu. A má to i svou druhou stránku věci. Když lidé z majoritní společnosti vidí Romy, kteří udržují veřejná prostranství čistá a pěkná, kteří v zimě odklízejí sníh z chodníků, hned se na ně dívají jinýma očima. Alespoň ti soudní. K tomu přidejme asistenty prevence kriminality, kteří se rekrutují ve větší míře právě z řad Romů. Někdo může říct, že se jen tak courají po ulicích, ale v našem městě se tihle hoši již několikrát nachomýtli k ošemetné situaci a podíleli se na záchraně lidského života.
A vzdělávání? Přípravné třídy se bezpochyby prosadily a mají svůj nesporný význam. Co se inkluze týče, nejsem odborníkem a nepřísluší mi tedy vzletnými slovy vynášet do nebe či kritizovat. Nepochybně má své kouzlo. Pokud se děti naučí pomáhat slabším spolužákům, jistě i jim to pro život cosi přináší. Na druhou stranu každý řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Takže integrovat asi ano, otázka je pouze v tom, do jaké míry. V konečném důsledku však romské komunitě stále chybějí příklady, které by „táhly“. Těch lidí, co dosáhli vyšších met, je bohužel stále málo a nejsou vidět tak, jak bychom si asi přáli.
Koho byste měli nejraději za souseda?
A na samotný závěr mi dovolte ještě poznámku. Zejména ze Západu jsme často kritizováni, že jsme rasisté a xenofobové. Mnoho lidí, kteří se sami rádi považují za elitu národa, na to slyší a pro Čechy nemají dobrého slovíčka. Jsme prý národ zbabělců a udavačů a vůbec všeho nejhoršího. Je tomu opravdu tak? Já myslím, že situace u nás je stejná jako v kterékoliv jiné zemi. Kdo však národ osočuje výše uvedeným způsobem, vědomě uráží tisíce lidí, kteří umírali za války nebo šli v roce 1968 s holýma rukama proti tankům. Vše by si jistě zasloužilo širší diskusi. A jak je to s rasismem a xenofobií? Asi bychom si lhali do kapsy, kdybychom si říkali, že se u nás nevyskytují, i skalní se najdou, jako všude. Ale není jich tolik, jak se nám ve světě podsouvá. Někteří lidé se třebas s jistou opovržlivostí vyjadřují o našich spoluobčanech z Dálného východu. Ale kam jdou nakoupit v neděli odpoledne nebo večer, když jim dojde mouka? Přeci k Vietnamcům, ne? Někdy by stačilo trochu se nad sebou zamyslet, ale ještě to s námi není nejhorší. A co černé statistiky různých neziskovek? Pokud mi někdo někdy položí tak stupidní otázku, jestli mám za souseda radši černocha, Roma nebo Slováka, dokážu odpovědět pouze jediné. Záleží mi jenom na tom, jestli jde o slušného člověka. Nic víc, nic míň.
Václav Hošek
Autor je bývalý poradce pro národnostní menšiny při okresním úřadě v Jablonci nad Nisou a bývalý tajemník Asociace pracovníků pro národnostní menšiny. Nyní se věnuje krizovému řízení na městském úřadě v Tanvaldu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
