Dle mého názoru jsou některé filosoficky pojaté právní pojmy nedělitelné. Buď reálně existují, nebo ne. Jedním z nich je i svoboda slova, která je u nás v poslední době masivně pošlapá­vána. Hlavními „průkopníky“ této nesvobody slova jsou obě naše veřejnoprávní instituce – Česká televize a Český rozhlas. Udržet krok s nimi se snaží i téměř všechny ostatní masově šířené sdělovací prostředky.

U nich se nesvoboda slova projevuje zejména pečlivou selekcí zveřejňovaných informací, volbou vhodných autorů a v České televizi zejména výběrem osobností pro diskusní pořady. Přičemž hlavním kritériem „výběru“ jsou v převážné většině předem známé politické postoje autorů a diskutérů, které, až na naprosté výjimky, musejí být v souladu s prosazovanými myš­lenkovými trendy současných politických „elit“ tohoto státu a tzv. „Pražské kavárny“.

Touto formou jednostranného a tudíž velmi neobjektivního informování veřejnosti, je tak zejména veřejnoprávními médii porušováno z ústavy vyplývající právo na poskytování vyváže­ných informací.