Pozvání spřáteleného think-tanku The Danube Foundation přednést projev o našich pocitech z 10 let v EU (anglický text je na www.klaus.cz) a dvoudenní mezinárodní konference Transition in Perspective (mé krátké úvodní poznámky, malá část mého širšího textu, který bude až na podzim knižně publikován v USA, jsou také na mém webu) mne po roce a půl od mé „rozlučkové“ prezidentské návštěvy přivedly opět do Budapešti. Tehdy sněžilo, teď byly krásné jarní dny a Budapešť se předváděla v celé své kráse.

Cestoval jsem autem. První zážitek na cestě mezi Bratislavou a Budapeští je největší koncentrace „větrníků“, novodobých větrných mlýnů, jakou jsem kdy viděl. Asi to na maďarské rovině pořád fouká (a skutečně foukalo, větrníky se točily). Opravdu je to převážně rovina a nížina. V autě jsem na navigaci sledoval, že nejvyšší „hora“, kterou jsme při dvouhodinové cestě vyjeli, bylo 265 metrů nad mořem, nejnižší přesně 100 metrů. Něco takového je při dvou hodinách cesty kdekoli v České republice nemožné.

Země – silnice, pole, vesnice, ale i hlavní město – vypadá velmi spořádaně. I Budapešť leccos vyspravila, je to velmi sebevědomě působící velkoměsto a i když nemá pražské Staré Město a Malou Stranu, musí být turisticky velmi zajímavé. Dunaj dodává něco, co naše malé řeky nemohou nabídnout. Můj anglický přítel, který do předloňska žil čtyři roky v Praze, říká, že je v Maďarsku daleko lepší kuchyně než u nás, což musím potvrdit. Česká kuchyně se „rozplynula“, mezinárodní kuchyně ji zcela vynulovala. To se s maďarskou kuchyní nestalo. I ta barack palinka je pořád dobrá.

Česko je přikrčené, moc si nevěří a pasivně se veze, Maďaři jsou nesmírně sebevědomí ve svém chování doma, ale i v nejrůznějších mezinárodních institucích. O svou zemi se asi mohou opírat, což se o nás říci nedá. A to platí i v situaci, kdy je země – přes politicky neotřesitelné postavení premiéra Orbána a jeho Fideszu – hluboce rozpolcena. V Maďarsku volby někdo vyhraje a někdo prohraje, u nás máme pocit, že jsme prohráli všichni. U nás jsou politické střety tak nějak povinné, v Maďarsku – zdá se mi, a ten obrat „zdá se mi“ bych měl nepřetržitě opakovat – opravdu autentické.

Zejména maďarští intelektuálové (a měl jsem stejný pocit jako na památné konferenci v Györu na jaře roku 1989) jsou nesmírně socialističtí a dnešní Orbánovu vládu skutečně nenávidí. My jsme mnozí smutní ze sobotkovsko-babišovské vlády, ale nenávist to není. Jeden z významných maďarských reformátorů (krátkou dobu ministr financí) dělí vývoj Maďarska po roce 1989 (ač v Maďarsku evidentně žádná revoluce tehdy nebyla) na tři dekády: