Pět let od první finanční pomoci Řecku je výročí, které Institut Václava Klause nechce nechat zapadnout. Je obrovským poučením. V té chvíli se něco změnilo. Že eurozóna není optimální měnovou oblastí, věděli mnozí lidé již dávno. Řecká krize však tento poznatek ještě více obnažila a navíc prokázala beznadějnost pokusů pokoušet se o falešné řešení, o kvadraturu kruhu. Připravili jsme pro tuto příležitost sborník textů spolupracovníků Institutu Václava Klause k tomuto tématu, které tuto beznaděj ukazují a vysvětlují.

Václav Klaus ve svém textu, který využil 16. května 2015 i k přednášce na Vysoké škole ekonomické, argumentuje, že euro je pro Řecko svěrací kazajkou, která jej už patnáct let dusí. Přikládáme rovněž mé zápisky z cesty do Řecka z počátku června 2015. Podle výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla je finanční pomoc kolabujícímu Řecku ilustrací katastrofy, kterou pro méně vyspělou zemi znamená tak těsné propojení, jakým je měnová unie, se zeměmi výrazně vyspělejšími a produktivnějšími. Ladislav Jakl ukazuje, že sedmisté padesáté osmé, už opravdu „poslední“ varování adresované řecké reprezentaci vždy skončí novým a novým odkladem, novým a novým finančním transferem, novým a novým odpuštěním dluhů. Martin Slaný spolu se stážistou IVK Michalem Marešem porovnávají úspěšnost použití instrumentu vnitřní a vnější devalvace na základě zkušeností Řecka, Argentiny a Lotyšska. Ivo Strejček čtenářům vysvětluje, že – přes své evidentní neúspěchy – euro zůstává být nedotknutelnou posvátnou krávou evropské integrace. Jan Skopeček na příkladu Řecka ukazuje, že prosperitu dotacemi zajistit nelze. Tomáš Břicháček vysvětluje, že maastrichtská generace evropských politických elit v podobě jednotné měny vytvořila – navzdory hospodářské a společenské realitě Evropy – nebetyčně nepokorný a nebezpečný konstruktivistický experiment, jehož důsledky mohou být pro integrační celek zničující. Marek Loužek argumentuje, že odchod z eurozóny by pro Řecko nebylo pohromou, nýbrž vysvobozením.