Svou roli sehrálo jistě i to, že se strana ze strany vládní nebo aspoň v opozici dominující stala stranou málo viditelnou, nezřetelnou, běh dějů u nás neurčující. Navíc došlo k tomu, že ODS poztrácela pozice nejen na úrovni centrální, ale i ve městech, obcích a krajích, což bývala její největší síla. Její současná relativní nevýznamnost by mohla být dobrým důvodem pro nalezení odvahy k jistému restartu – směrem k ideovému očištění a k návratu k původním myšlenkám strany, která se definovala – zcela nekompromisně – jako strana nacházející se napravo od pomyslného ideového středu. Mohla by vést ke konci taktizování a manévrování, neboť v této chvíli není vůči čemu a komu. Mohla by vést k nekompromisní ofenzívě. Nic takového nevidím.

Nemám sebemenší úmysl radit. Už dávno členem ODS nejsem, ale pár věcí zkusím připomenout. Začnu u názvu strany, tedy u slov občanská, demokratická, strana. Budu se nepochybně trochu opakovat, říkal jsem to již mnohokrát. Je to mé věčné téma, protože tak jsme tuto stranu založili.

K názvu ODS jsme v roce 1991 dospěli až po dlouhém váhání. Mnoho možných názvů už bylo obsazeno (včetně různých kombinací slov liberální a konzervativní). Námi zvoleným názvem jsme veřejnosti chtěli sdělit, že naše strana – s pravicovým, to znamená liberálním v ekonomické oblasti a konzervativním v názoru na tradiční hodnoty uspořádání lidských životů a vztahů programem – bude stranouobčanskou. To bylo v historii českého, resp. československého státu naprosté novum. O jistý unikát šlo i v celé kontinentální Evropě. Takto čistě a jednoznačně ideově definované politické strany u nás od roku 1918 vytvářela pouze levice. Pravice se omezovala na parciální zájmové skupiny voličů – zemědělce, baráčníky, živnostníky, nebo se přimkla ke katolické církvi a k jejímu ideovému zaměření.

Založit stranu postavenou na myšlence občanských svobod a maximálně svobodného trhu jako výchozí orientace pro politiku malého, ale silného státu, který nechce panovat, ale svobodu a trh chránit, který chce přerozdělovat jen to nejnutnější a který chce co nejvíce prostředků ponechávat daňovému poplatníkovi, aby si sám rozhodl, co s nimi udělá, bylo v našem kontextu něčím zcela novým a revolučním. A mohlo by být i teď, kdyby se s tím takto explicitně pracovalo.

Ne náhodou jsme hned od počátku mluvili o občanství a občanských právech a ne o lidských právech, protože jsme ve velkém předstihu tušili, jaké nebezpečí je v ideologii, na ně nabalené, skryto. Politicky navýsost korektně uchopený humanrightismus se v poslední době přeměnil ve významný nástroj nikoli prosazování, ale potlačování občanských svobod. O ty nám šlo a jít by mělo i teď.