V éře diktatury tzv. činitelů dobra („Die Diktatur der Gutmenschen“ je pěkný název nedávné německé knihy) řekl něco až příliš přízemně normálního.

Samozřejmě narazil. Náš politický mainstream si nepřeje, aby byla Česká republika naše, podobně jako si evropský politický mainstream nepřeje, aby byla Evropa evropská. Jeho výrok byl proto okamžitě napadán a zesměšňován.

Nevím, jak to myslel prezident Zeman, ale zdá se, že to nemohl být výrok deskriptivní (tedy výrok o realitě), i když ho tak lidé chápou. Byl to spíše výrok normativní, neboli výraz toho, co by si prezident přál (a já s ním), aby bylo. Hlásat něco jiného, mít ambice jiné, vzdát se tohoto věčného cíle našich předků, by bylo v prezidentské roli neúnosné (abych to ale nezakřikl!). Bylo by to naprostým pošlapáním našich dějin, odmítnutím snah, životů a osudů generací, které nás na území naší země předcházely. Úkol – být jejich pokračovateli – nemá naše generace právo odmítnout.

Vždy jsme odmítali být podřízeni někomu jinému. Nechtěli jsme patřit pod Vídeň, Berlín či Moskvu, a stejně tak se i dnes – alespoň někteří – nemůžeme smířit s tím, že bychom měli patřit pod Brusel. Někteří naši spoluobčané si ve své tragické nevědomosti myslí, že to nehrozí, jiní jsou naopak přesvědčeni, že přidat se k Bruselu není a nebude žádnou ztrátou, že naše rozplynutí se v EU nehrozí. V této souvislosti musím připomenout svůj dvacet let starý výrok, který předvídavě přirovnával důsledky našeho členství v EU k rozpouštění se kostky cukru v čaji. Já jsem si to nepřál a věděl jsem, že to hrozí.

I když jsem ekonom, trápí mne hlavně otázka státní suverenity v politickém smyslu. Východiskem ke smysluplnému uvažování o této otázce je vyjasnění si toho, co je to ten Brusel? Co je ono soustátí zvané Evropská unie? Co je to ve skutečnosti, nikoli co si mnozí – při své nedostatečné pozornosti – myslí, že to je. Kdo toto východisko nepřijme, z vážné diskuse o tomto tématu se vylučuje. (Tématem pro jiný článek by bylo vyjasnit si, kdo jsme „my“.)