Je to sice ve střední Evropě samozřejmostí, ale já měl od dětství šeříky podvědomě spojené s Prahou a s okamžikem osvobození naší země od německých okupantů. Chtělo by se mi dodat osvobození Rudou armádou, což jsem viděl na své vlastní čtyřleté dětské oči, ale to se teď nenosí. (Zapomněl to říci i pan kardinál Duka na slavnostní mši k 70. výročí konce války, která se konala 5. května v katedrále svatého Víta.)

V Berlíně mne zaujalo (kromě smutku z výsledku britských voleb) vystoupení prezidenta Gaucka na místě bývalé největší věznice zajatých sovětských vojáků, kde jich asi 600 000 zahynulo. Prezident Gauck se omlouval a děkoval, což u nás vůči vítězům nad nacisty téměř nezaznělo. Pražská kavárna by takové děkování nepřežila. Německá média ocenila Gauckův projev i s připomínkou toho, že Gauckův otec byl jako německý voják zajat a ze Sibiře se vrátil až v roce 1956 (malý Gauck ho do svých patnácti let věku neviděl). Je dobré na chvíli (a já tam byl opravdu jen méně než 24 hodin) vidět svět odjinud než z naší malé, těžce zkoušené zemičky.

Konec války se v německých médiích intenzivně diskutuje. V týdeníku Junge Freiheit mne zaujalo jasné nastolení „německé otázky“. Německo bylo a je příliš velké na to, aby poklidně žilo v jakémsi „tichém koutku Evropy“ a příliš malé na to, aby bylo světovou velmocí. Autor textu rezolutně odmítá současné „odhistorizovávání, démonizování a dogmatizaci historie“.