V dnešní éře hojnosti (je to samozřejmě jen relativní pojem, ale éru subsistenčních mezd a příjmů, neboli jen přežití člověka zajišťujících příjmů, má západní svět evidentně za sebou) a v dnešní éře pečovatelského státu (extrémně sociálně se chovajícího státu blahobytu, založeného na masivním přerozdělování) je člověk neuvěřitelně krátkozraký. Dívá se jen malý kousek dopředu. Nepřemýšlí na zadní kolečka.

Není to jenom o tom, jestli se člověk na svou vlastní budoucnost zajišťuje či pojišťuje, jestli spoří, jestli do své budoucnosti investuje. Jde i o to, jestli pozorně sleduje rozhodující trendy a tendence doby a jestli z nich vyvozuje dostatečná poučení. A tady mám nikoli pocit, ale jistotu, že tomu tak není. Jsem přesvědčen, že mnoho jevů současnosti neberou lidé dostatečně vážně, že naivně věří v sílu dnešní demokracie, v racionalitu, zdravý rozum a zodpovědnost vládnoucích elit, i v účinnost a efektivitu parlamentního systému (i s vyprázdněnými politickými stranami).