Naše kniha je už přeložena i do takových „neznámých“ jazyků jak je švédština nebo vlámština, tam jsme měli stejný pocit. Jedeme proto s Jiřím Weiglem do Budapešti plně odevzdáni do rukou překladatele, kterého samozřejmě neznáme. (Ukázalo se, že byl výborný.)

Maďarsko je lauter rovina, dálnice z Bratislavy kolísá mezi 120 až 140 metry nad mořem, což je obvyklé, ale neobvyklé je, že je tam sníh. V této teplé zimě.

Budapešť působí velkoměstsky a chová se podle toho. Nemám moc turistických zážitků – snad jen tři poznámky. Městu dominují široké bulváry, které Praha nemá. Ulice tam vznikaly po pařížském vzoru v 19. století, ne jako u nás daleko dříve (a bez koncepčního plánu). Už před půl stoletím, když jsme se sem jezdili dívat na Kadárův „gulášový socialismus“, byly ve městě stovky malých obchůdků a hospůdek, teď jsou jich tam tisíce. Žádné místo v přízemí domů není volné. Paralelně připravuji projev na konferenci (shodou okolností opět v Budapešti) o slavném maďarském, později britském ekonomovi Peteru Bauerovi, který už od 50. let radikálně odmítal význam zahraniční pomoci pro rozvojové země. A zdůrazňoval naopak význam obchodu pro odstartování ekonomického růstu a pro vytvoření střední třídy a podnikatelské mentality. Jeho rodné Maďarsko mu dává za pravdu. Nemá velké nadnárodní podniky, má ale něco, co my nemáme.

Tím jsem chtěl říci, že nám to chybí a že je to velká škoda. Jsme jiní. Nemáme, ale nechybí nám, v centru Budapešti (před okny mého hotelu na Deák Tér) postavené ruské kolo. Ještě že to radnice Prahy 5 u nás zakázala!