Svou minulou páteční glosu jsem končil větami: „už bychom se konečně měli zabývat i jinými věcmi než prezidentskou volbou, teď se snad dostaneme k diskusi o nefungování vlády“. Musím na tyto věty navázat.

Tento týden byla znovuotevřena debata o naší ekonomice. I když se ukázalo, že naše ekonomika v loňském roce vzrostla o 2,5 %, je to sice růst, ale je to růst oproti velikému předcházejícímu pádu. V žádném případě jsme se ještě nepřiblížili úrovni našeho HDP v roce 2019. Opakuje se bohužel minulá zkušenost. S jakýmkoli výkyvem se vyrovnáváme – jak napsal přesně Pavel Páral (těch Pavlů je teď nějak příliš moc) – „hůře než jiné země“. Při revidovaných prognózách vývoje ekonomiky na rok 2023 se ukazuje, že úrovně roku 2019 nedosáhneme ani v roce 2023. Je to standardní česká specialita. Trvá nám to strašně dlouho, ekonomika není pružná, trh práce je zabetonovaný, nikde se nepropouští (v minulosti se v ekonomické literatuře o tomto jevu mluvilo jako o labour hoarding, čili schovávání si pracovních sil, protože jejich nové hledání je nesmírně náročné). Jsme závislí nejen – jak říkají povrchní kritikové – na Rusku a Číně, ale neskonale více na Německu. Naše dnešní závislost na Německu je zhruba stejná, jako byla za komunismu naše závislost na Sovětském svazu. Doceňují to lidé u nás? Nebo si pořád něco falešně namlouvají? Své hraje i opatrnická politika ČNB, která se zalekla dalšího potřebného zvyšování úrokových sazeb. Bez toho se naší inflace nezbavíme.