Úvod: komunismus byl pouze exemplární případ, leccos se – i když zatím mírněji – vrací

Začnu zdánlivě nedůležitým a navíc neobjevným výrokem, že někteří z nás ještě zažili komunismus. Přesto ho chci uvést, neboť úplně bezobsažný výrok to není. Mnozí ho už nezažili. Mnoho let jsme sice mívali pocit, že jeho konec nastal teprve nedávno, že o něm všichni všechno vědí, ale není tomu tak. Už nás – zejména těch, kteří komunismus prožili dostatečně vědomě a v dospělém věku – ubývá. Mnohé se proto, ke škodě nás všech, zapomíná. Zapomíná se u nás a o to více na Západě, který komunismus v jeho šíři, hloubce a iracionalitě stejně nikdy nepochopil. Nepochopil ani to, že jsme v té době také vědomě žili, že jsme „nelezli po stromech“ a nebyli elementárním společensko-vědním poznáním nedotčeni.

V kontextu dnešních evropských diskusí musíme našim západoevropským partnerům stále připomínat, že jsme se i v jeho průběhu snažili komunismus pochopit a jeden z našich závěrů byl, že jsme ho považovali za extrémní případ pokřiveného vztahu politiky a ekonomiky. V našich tehdejších, přes všechny obtíže a omezení probíhajících domácích diskusích (i na konferencích jako je tato) jsme právě v tom viděli jeden z jeho hlavních defektů, ne-li dokonce defekt vše další určující. Byla to jedna z jeho klíčových systémových charakteristik.

Když už mám tuto vzácnou příležitost být zde, v akademickém světě, nemohu si odpustit postesknutí nad dnešní naprostou absencí vážného bádání o ekonomice komunistického typu. Nejde mi o samoúčel, nejde mi o historii pro historii. Vůbec mne netrápí absence (či neabsence) prací čistých, výlučně na minulost soustředěných, tedy souvislosti s dneškem nehledajících historiků. Těch, kteří se na předmět svého bádání dívají drobnohledem a zdůrazňují – jak je to také od nich požadováno povrchně formulovanou společenskou poptávkou (či objednávkou) – barvité a zvlášť odpudivé detaily naší komunistické minulosti, ale kteří to dělají bez pomoci elementárního společensko-vědního, potřebná zobecnění umožňujícího přístupu. Jeho znalost není považována za nezbytnou součást jejich vzdělanostní výbavy. Chybí mi zejména seriózní ekonomická analýza založená na explicitní aplikaci poznatků disciplíny zvané komparativní ekonomie (nebo také teorie komparativních ekonomických systémů).

To přispívá k dnešnímu nedostatečnému pochopení stále přítomných nebezpečí, která se sice za komunismu projevovala ve svém extrému a byla v něm proto dobře vidět, ale která s komunismem neskončila. Toto téma jsem nastolil ve své knize „Kde začíná zítřek“ (Knižní klub, Praha, 2009),[1] ale ta k rozpoutání žádné velké diskuse nepřispěla, což je ostatně u nás obvyklé. Vážná diskuse uvnitř ekonomie se u nás nevede. Ekonomická komunita jako komunita prakticky neexistuje. Převládají monology, nikoli dialog. Každý si nalezl svou „niku“, ve které se chová monopolně. Nepublikují se proto ani žádné vážné recenze. Ty jsou ponechávány začínajícím autorům. Ostrá kritika by mohla poškodit příští udělení grantu a to by nebylo dostatečně kolegiální.

Nedělejme laciné, líbivé, zkratkovité paralely, ale – ve snaze se jim vyhnout – nepřehlížejme strukturální charakteristiky, které se nacházejí i v jinak velmi se lišících systémech. Nebojme se hledat similarity mezi systémem pozdního, reálného komunismu a dnešním systémem Evropské unie. Obří rozdíly mezi komunismem a systémem Evropské unie vidím, a nevidět by je mohl jedině totálně zaujatý a svými apriorismy zaslepený člověk.[2] Přesto je třeba nepodceňovat to, že jednou z klíčových charakteristik současné, reálně existující formy evropské integrace je to, že byla (a je) politickým projektem. A ten má vždy sklon určovat i své nepolitické aspekty politicky, ve svém důsledku potlačovat a popírat uvnitř nich platné zákonitosti. Prostě poroučet větru a dešti.