Nechal se k tomu dlouho přemlouvat, ale vyplatilo se to. I já, který jsem pravděpodobně všechny zde představené texty v průběhu posledních 15 let – první je z roku 1999 – četl, musím uznat, že je dnes sestavený text zcela mimořádný. Svou šíří i svou hloubkou.

Autor tím prokazuje, že je jedním z největších současných českých intelektuálů. Původně je ekonomem, který po vystudování Vysoké školy ekonomické pracoval v odboru světové ekonomiky Ekonomického ústavu ČSAV. V tomto oboru obhájil i svou kandidátskou dizertaci. Tam jsem ho také poznal, když jsem v polovině 80. let vyučoval kurs moderní ekonomie podle slavné Samuelsonovy učebnice. Vždy byl dokonale připraven. Tímto kursem prošlo mnoho ekonomů dnes střední generace, kteří významně promluvili do české postkomunistické transformace a svými funkcemi a pozicemi do naší ekonomiky celého posledního čtvrtstoletí. Paralelně vystudoval arabistiku na Karlově univerzitě, což mu otevíralo další obzory, jak ukazuje zejména 2. část této knihy.

Je skvělým historikem s fenomenální pamětí a s velmi realistickým pohledem na svět, Evropu i Českou republiku (jak dokumentují zejména části 1 a 3 této knihy). Rozumí dějinám, v neposlední řadě českým. Jako jeden z mála u nás rozumí Německu a jeho roli v Evropě – v minulosti i dnes. Jak ukazuje řada jeho textů, rozumí i problematice evropské integrace (část 3). Je politologem jak domácí, tak zahraniční politiky. Ač původem ekonom, nikoli náhodou své příspěvky k ekonomice a postkomunistické transformaci zařazuje až do poslední páté části. Předcházející témata ho možná baví více, ale jeho ekonomické texty o naší krizi závěru 90. let (a o jejím řešení), o privatizaci, o krizi závěru minulého desetiletí, i o nedávné devalvaci české koruny jsou zcela zásadní a zcela čisté.

Po listopadové revoluci začal brzy vnímat sterilitu u nás prováděného ekonomického výzkumu. Uvažoval o vstupu do diplomacie, díky své výborné arabštině (opakovaně jsem ho nechával různými světovými státníky „zkoušet“, jaká je jeho arabština, a vždy ho nesmírně chválili). Když se šel na jaře 1990 představit na ministerstvo zahraničí, potkal mou manželku, svou tehdejší kolegyni, která mu řekla, jestli předtím nechce zavolat tehdejšímu ministrovi financí. Hovor se uskutečnil a od té doby jsme v těsném kontaktu a spolupráci, která mne velmi obohacuje.

Do voleb 1992 pracoval na Ministerstvu financí (v úseku mezinárodních finančních vztahů), pak byl mým poradcem (a šéfem poradců na Úřadě vlády) a 10 let kancléřem Pražského hradu. Byl i prvním ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a prvním (a dosud jediným) ředitelem Institutu Václava Klause. Několik let – po pádu mé vlády – strávil v IPB. Zdůrazňuji to zejména proto, že na čisté psaní – v akademickém smyslu – nikdy neměl volný čas, bez vedlejších povinností. Byl úředníkem, poradcem, byl nesmírně užitečným speech-writerem – zejména pro projevy při státních návštěvách i v nejzapadlejších koutech světa, byl ředitelem, zejména v případě Kanceláře prezidenta republiky, velkých institucí. Všechny tyto věci uměl kombinovat. Napsal několik předmluv do mých knih, a proto jsem velmi rád, že mu to mohu jednou oplatit.