Václav Klaus: Předmluva ke knize Jiřího Weigla "Bez iluzí o světě kolem nás"

27. 10. 2014 19:47

My, kteří jsme se už dlouho těšili na tu publikaci Jiřího Weigla, na publikaci, která by představila jeho téměř renesanční šíři znalostí, jsme se konečně dočkali.

Václav Klaus: Předmluva ke knize Jiřího Weigla "Bez iluzí o světě kolem nás"
Foto: Hans Štembera
Popisek: Exprezident ČR Václav Klaus

Nechal se k tomu dlouho přemlouvat, ale vyplatilo se to. I já, který jsem pravděpodobně všechny zde představené texty v průběhu posledních 15 let – první je z roku 1999 – četl, musím uznat, že je dnes sestavený text zcela mimořádný. Svou šíří i svou hloubkou.

Autor tím prokazuje, že je jedním z největších současných českých intelektuálů. Původně je ekonomem, který po vystudování Vysoké školy ekonomické pracoval v odboru světové ekonomiky Ekonomického ústavu ČSAV. V tomto oboru obhájil i svou kandidátskou dizertaci. Tam jsem ho také poznal, když jsem v polovině 80. let vyučoval kurs moderní ekonomie podle slavné Samuelsonovy učebnice. Vždy byl dokonale připraven. Tímto kursem prošlo mnoho ekonomů dnes střední generace, kteří významně promluvili do české postkomunistické transformace a svými funkcemi a pozicemi do naší ekonomiky celého posledního čtvrtstoletí. Paralelně vystudoval arabistiku na Karlově univerzitě, což mu otevíralo další obzory, jak ukazuje zejména 2. část této knihy.

Je skvělým historikem s fenomenální pamětí a s velmi realistickým pohledem na svět, Evropu i Českou republiku (jak dokumentují zejména části 1 a 3 této knihy). Rozumí dějinám, v neposlední řadě českým. Jako jeden z mála u nás rozumí Německu a jeho roli v Evropě – v minulosti i dnes. Jak ukazuje řada jeho textů, rozumí i problematice evropské integrace (část 3). Je politologem jak domácí, tak zahraniční politiky. Ač původem ekonom, nikoli náhodou své příspěvky k ekonomice a postkomunistické transformaci zařazuje až do poslední páté části. Předcházející témata ho možná baví více, ale jeho ekonomické texty o naší krizi závěru 90. let (a o jejím řešení), o privatizaci, o krizi závěru minulého desetiletí, i o nedávné devalvaci české koruny jsou zcela zásadní a zcela čisté.

Po listopadové revoluci začal brzy vnímat sterilitu u nás prováděného ekonomického výzkumu. Uvažoval o vstupu do diplomacie, díky své výborné arabštině (opakovaně jsem ho nechával různými světovými státníky „zkoušet“, jaká je jeho arabština, a vždy ho nesmírně chválili). Když se šel na jaře 1990 představit na ministerstvo zahraničí, potkal mou manželku, svou tehdejší kolegyni, která mu řekla, jestli předtím nechce zavolat tehdejšímu ministrovi financí. Hovor se uskutečnil a od té doby jsme v těsném kontaktu a spolupráci, která mne velmi obohacuje.

Do voleb 1992 pracoval na Ministerstvu financí (v úseku mezinárodních finančních vztahů), pak byl mým poradcem (a šéfem poradců na Úřadě vlády) a 10 let kancléřem Pražského hradu. Byl i prvním ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a prvním (a dosud jediným) ředitelem Institutu Václava Klause. Několik let – po pádu mé vlády – strávil v IPB. Zdůrazňuji to zejména proto, že na čisté psaní – v akademickém smyslu – nikdy neměl volný čas, bez vedlejších povinností. Byl úředníkem, poradcem, byl nesmírně užitečným speech-writerem – zejména pro projevy při státních návštěvách i v nejzapadlejších koutech světa, byl ředitelem, zejména v případě Kanceláře prezidenta republiky, velkých institucí. Všechny tyto věci uměl kombinovat. Napsal několik předmluv do mých knih, a proto jsem velmi rád, že mu to mohu jednou oplatit.

Kniha je jasná a srozumitelná. Není třeba ji vysvětlovat. Přesto možná pomůže uvést pár, z mého pohledu stěžejních tezí:

- o Masarykovi a Benešovi: „Masaryk byl v novodobé tradici – jako ten hodný – oddělen od svého nejbližšího spolupracovníka a pokračovatele Edvarda Beneše, na něhož byla svalena všechna selhání a prohry našich moderních dějin.“ (str. 3);

- náš samostatný stát „znamenal poprvé po tisíci letech radikální vyvedení českých zemí z německého světa a mohl se jako suverénní stát udržet pouze tehdy, pokud bylo evropské uspořádání tomuto oddělení příznivé“ (str. 6);

- „Mnichov nebyl jenom projevem zbabělé hlouposti západních velmocí ve vztahu k Hitlerovi. Byl současně velmi racionálním postojem málo zainteresovaných zemí, které nechtějí bojovat za to, aby jeden malý národ mohl vládnout nad menšinou jiného národa, který si to nepřeje.“ (str. 10);

- „Dnešní problém tzv. Benešových dekretů není problém historický, není to problém morální, etický či právní, není to problém českého vyrovnání se s minulostí či snad slučitelnosti dekretů s dnešním evropským právem. Benešovy dekrety jsou problém prvořadě politický, jsou problém současný a budoucí, je to problém na prvním místě německý a odtud je to i závažný problém evropský.“ (str. 13);

- o Stalinovi: „Na rozdíl od Hitlera Stalin nebyl tvůrcem totalitního systému. Byl jeho produktem.“ (str. 20);

- o boji s terorismem (napsáno v říjnu 2001): „Spojené státy a jejich spojenci nemohli na teror vojensky nereagovat. Jako obětní beránek jim byl předhozen nešťastný Afghánistán, nejchudší země světa zmítaná čtvrt století trvajícími válkami. Je to past, do níž se snadno upadá, ale velmi těžko se z ní dostává.“ (str. 32);

- „přes politicky korektní rétoriku a na obdiv stavěné různé oficiální antidiskriminační postoje je pro muslimské přistěhovalce do Evropy daleko složitější stát se Britem, Francouzem či Němcem než pro imigranty do USA Američanem“ (str. 43);

- o Ukrajině: „volby na Ukrajině by měly smysl pouze tehdy, pokud by znamenaly oboustrannou masovou podporu pro projekt nového soužití, nebo naopak pro jasný projekt vzájemného oddělení“ (str. 55);

- o EU: „Evropská unie není vysněná nirvána, kde končí dějiny, není to ani podmínka přežití v éře globalizace. Je to politický a mocenský koncept, který sleduje z hlediska historie starý a velmi kontroverzní cíl“ (str. 61). Tímto cílem „je přeměna Evropské unie na centralizovaný superstát“ (str. 73);

- o přímé volbě prezidenta republiky (před jejím schválením): „zavedení přímé volby hlavy státu by bez podstatných změn Ústavy a volebního zákona byl nepromyšlený krok, který by dále oslabil možnost efektivního vládnutí v naší zemi, rozkolísal politickou scénu a nevyřešil žádný ze skutečně závažných problémů, před nimiž naše společnost stojí (str. 92). Je-li přímá volba dvoukolová, „první kolo dává odpověď na otázku, koho byste chtěli prezidentem republiky? Ve druhém kole volby zní pro voliče otázka zcela jinak – koho nechcete prezidentem?“ str. 95);

- o krizi roku 1997: „za zásadní chybu považuji pokus centrální banky v situaci nastupující recese stanovit cíl výrazného snížení inflace a tomu odpovídající nastavení měnové politiky“ (str. 99);

- privatizace bank v režii ČSSD: její vláda „ve snaze prodat za každou cenu, prodávané banky nejen rekapitalizovala, ale před prodejem očistila od špatných úvěrů a dala novým nabyvatelům právo i po prodeji převádět na stát další balíky úvěrů podle jejich uvážení“ (str. 112);

- o naší transformaci na počátku 90. let: „můžeme na ni být pyšní, nikoli ji neustále masochisticky hanit nebo věřit těm, kteří sami nikdy nic neudělali. Pravdu by měli říkat alespoň ti, kteří u toho byli“ (str. 128).

Tyto rozsáhlé citace nebyly pokusem autorovi ukrást celou řadu klíčových myšlenek. Byly jakýmsi předkrmem, jakýmsi amuse bouche, náznakem toho, co bude následovat. Každá z těchto vět je v knize zarámována několika stránkami, které obsahují přesvědčivou a kvalitní argumentaci. Jedině na základě takovýchto argumentů je možné nalézt cestu vpřed, vymanit se z naší dnešní krize, z onoho rozcestí, o kterém jsme – celý kolektiv autorů IVK s klíčovým podílem Jiřího Weigla – psali v naší loňské publikaci „Česká republika na rozcestí“ (Fragment, Praha, 2013).

Jiří Weigl se obává, že se „vracíme k dlouhodobému normálu, k dominanci levice, etatismu, dirigismu a podřízenosti zahraničí“. Není pesimistou, budoucnost nevidí jako zcela ztracenou. Cestu vidí „v konzervativním setrvávání na osvědčených hodnotách, na vlastenectví, v oddanosti svobodě a volnému trhu“ (str. 94). To je velmi revoluční a pozitivní program. Zkusme ho realizovat.

Václav Klaus, 28. července 2014.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: klaus.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…