Podstatu transformace jsme naposledy připomínali v listopadu 2019 při oslavě třicátého výročí jejího odstartování. Dovolím si odkázat na svá dvě univerzitní vystoupení – na Masarykově univerzitě v Brně (viz 1) a na Vysoké škole finanční a správní v Praze (viz 2). Nebudu je opakovat, spíše si vyberu trochu jiný pohled – zda existovala nějaká alternativa.

Naše transformace nebyla cvičením v aplikované ekonomii, diktátorsky vnuceným celé naší zemi. Byla komplikovaným a mnohavrstevnatým politickým procesem, který probíhal v reálném světě, plném velmi rychle vzniklých antagonismů. Ty vyjadřovaly skutečné zájmy účastníků transformace. Nebyl to idylický svět vědce sedícího v klidu své pracovny a projektujícího – bez ohledu na bouřlivý svět za jejími okny – svůj velkolepý transformační plán. Tento proces spoluutvářeli svými nejrůznějšími aktivitami tisíce či miliony lidí.

Nešlo o hru na jakési pomyslné šachovnici. Figurkami na této šachovnici nikdo netahal, neboť „figurkami“ jsme byli my, živí lidé, s našimi zájmy, ambicemi, sny, ideály, ale i předsudky a nevědomostmi. Cílem politiky nemohlo být nic více než vytvořit rámec, ve kterém by se tito reální lidé mohli svobodně ekonomicky chovat a v němž by jejich aktivity mohli mít ve svém souhrnu pozitivní ekonomické efekty.

Náš transformační proces byl postaven na dobře promyšleném „transformačním konceptu“. Museli jsme zděděnou ekonomiku liberalizovat, deregulovat, desubsidiovat (odstranit subvence a dotace a jimi vzniklé deformace cen a struktury ekonomiky) a museli jsme rychle privatizovat. Museli jsme co největší rychlostí vytvářet potřebný institucionální rámec – zákony a instituce. Byl to ucelený koncept3.

Pro nás – dnes trochu nečekaně – argumentují naši tehdejší (i dnešní) odpůrci tzv. Vlasákovou reformou jako možnou alternativou, ač žádná Vlasákova reforma nebyla nikdy zformulována a nebyla nikdy v jakékoli souvislé formě publikována. Bylo to vždy jen útočení na – vládou a ve svobodných volbách zvoleným parlamentem schválený – transformační koncept.