S trochou sebekritiky se přiznávám, že nijak intenzivně nesleduji francouzskou společensko-vědní literaturu. Částečně proto, že jsem se nikdy pořádně neučil francouzštinu (a vím, že se překladem mnohé ztrácí), částečně proto, že považuji francouzské společensko-vědní myšlení – přinejmenším od dob Francouzské revoluce v konci 18. století (konec konců, už i před ní byl merkantilista Colbert a colbertismus něco jiného než Adam Smith) – za prapříčinu dnešních problémů Evropy.

Je to vlastně pořád stejné. Pořád chtějí jistí lidé Evropu homogenizovat a unifikovat. Pierre Manent ve své knize[*] cituje čtvrttisíciletí stará slova Jean-Jacque Rousseaua: „Dnes už není nic takového jako Francouz, Němec, Španěl nebo dokonce Angličan – jsou jen Evropané. Všichni mají stejné chutě, záliby, zvyky“ (str. 73). Tento citát mi ukázal, jaké mám neznalosti! Jak je vidět, francouzští intelektuálové už i v éře Ludvíka XV. uvažovali stejně jako v současnosti vidí Evropu Jacques Delors a jeho následovníci.

S výjimkou unikátního příspěvku Frédérica Bastiata jsem nebyl výrazně ovlivněn ani francouzskou ekonomickou literaturou (ač bych neměl opomenout, že jsem první velký kontakt se skutečnou ekonomií dostal v polovině 60. let, když jsem s chutí studoval – jako povinnou literaturu v Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV – rozsáhlou knihu Historie ekonomického myšlení, kterou v roce 1955 v Paříži vydal Emile James). Pár „montpelerinců“ (neboli členů Montpelerinské společnosti) ve Francii samozřejmě existuje, ale jsou ostrůvkem v moři úplně jiného uvažování. Prof. Jacques Garello z univerzity v Marsaille a Aix-en-Provence je naprostou výjimkou. Prof. Pascal Salin v Paříži také.

O nic lepší pocit jsem v posledním čtvrtstoletí neměl ani z francouzských politiků. Pravice klasického typu – čistě a jasně uvažující – tam zcela absentuje. Z jedné strany ji brzdí rezidua gaullismu, z druhé ničím neodstranitelné a nevyvratitelné zbožštění státu francouzskými intelektuály všech politických zaměření. Nejvíce jsem zažíval prezidenty Chiraka a Sarkozyho a na stejné straně barikády jsem se s nimi necítil. Jenom byli trochu méně socialističtí než Hollande. (Své spory s pány Attalim a Kouchnerem radši ani nebudu zmiňovat.)

Poněkud jsem o oprávněnosti svého apriorismu zapochyboval, když jsem v roce 2013 objevil anglickou verzi knihy Pascala Brucknera „The Fanaticism of the Apocalypse“ (viz moje recenze v Lidových novinách, 4. 12. 2013). Autor je sice příslušníkem levicové „nouveaux philosophie“, ale hned na str. 3 své knihy říká, že „pro ekologisty je příroda pouze holí, kterou používají, aby pomocí ní mohli tlouci lidské bytosti“. Postoje ekologistů (já říkám environmentalistů) Pascal Bruckner označuje za nový „antihumanismus“.