Nedávné volební debakly dlouhá desetiletí známých a mocných levicových stran napříč Evropou (Nizozemsko, Francie, Německo, Česká republika) opět rozvířily diskuse na téma údajné zastaralosti tradiční demokratické levice s jejím důrazem na sociální otázky a na pevnou stranickou strukturu, když dnešní svět – podle dnes dominantních novolevičáků – přece už dávno patří aktivismu, tématům genderismu, idejím extrémně pojaté rovnosti a antidiskriminace, excesivním právům a ochraně menšin, případně agresivnímu environmentalismu (a klimatickému alarmismu).

Tento údajný posun se obvykle vysvětluje změnami v sociální struktuře západní společnosti, změnami v charakteru zaměstnanosti, narůstající atomizací postmoderní společnosti, bouřlivým rozvojem nových „internetových“ medií, atd. Moudří (a zejména za moudré se považující) politologové a sociologové nás přesvědčují, že budoucnost patří politickému aktivismu a nejrůznějším ad hoc hnutím. Že éra politické levice, jak ji Západ dlouhá léta znal, nenávratně minula, že už jsme úplně jinde. Nevěříme tomu. Říkáme to jako lidé, kteří mají k levici daleko a kteří nemají důvod ji hájit, ale i jako lidé, kteří jsou si dobře vědomi toho, že to – s téměř stejnou argumentací – platí i pro pravici. Teď ale u nás proběhl sjezd ČSSD, a proto více mluvíme o levici.

S  módním politologickým výkladem změn politické reality na rozdíl od nás nadšeně souhlasí neúspěšná vedení tradičních levicových stran. Zcela očekávaně. Tato argumentace popisuje a vysvětluje – z jejich hlediska milosrdně – jejich politický debakl jako výsledek působení nepříznivých, objektivně a mimo jejich kontrolu působících sil, takže je de facto zbavuje viny a pocitu prohry.

Málokdo si dává práci, aby pečlivě analyzoval bídu ideového zázemí politických programů dnešních chřadnoucích levicových stran a aby vyjádřil posuny, ke kterým v nich v posledních letech došlo. Pokud bychom neopakovali pouhá módní (a líbivá) politologická klišé a zabývali se skutečným fungováním politické levice napříč Evropou, zjistili bychom, že to nepřišlo zvenku. Samy levicové strany mýty o zániku tradičních levicových témat, o změně sociální struktury, o genderové politice, feminismu, a environmentalismu jako perspektivních směrech budoucnosti vytvářely, přejímaly a aplikovaly více než horlivě.