V jiné terminologii: vedle podpůrných a ekonomiku snad stimulujících opatření a vedle pomoci nejzranitelnějším skupinám našich spoluobčanů, stejně ohroženým živnostníkům a neméně poškozeným firmám v rizikových sektorech budou nezbytné rezolutní škrty. Cílem musí být zabránění rozvratu státního rozpočtu, neboť hrozí extrémní zadlužení státu.

Tomu musí být zabráněno. Ať nám nikdo neříká, že je tento rozvrat nezbytný. Obří úkol polistopadové transformace jsme zvládli bez jakéhokoli extrémního zadlužení. Až do roku 1997 přes všechna bezprecedentní ekonomická opatření dluh státu stále klesal (jako podíl na HDP). Tento příměr je relevantní – v roce 1991 došlo k poklesu HDP o 9,4 procenta. V roce 2020 to bude více. Tehdy však ještě nebyla dnešní „nároková společnost“.

Řešením nejsou a nesmějí být další a další státní výdaje, vedoucí k deficitnímu financování a k vytváření dluhu, který budou splácet generace našich dětí a vnuků. Tuto rašínovskou argumentaci jsme používali často v 90. letech, je čas se k ní vrátit.

Obviňujeme vládu z mikrouvažování, vraťme se proto ke klasické makroekonomii. Nevracejme se k dávno zdiskreditovanému keynesiánství, nevěřme bájím o tom, že více a více státních výdajů něčemu pomůže. Zbavme se nově se rodící přerozdělovací mánie. Naší vládou plánované státní výdaje vůbec nejsou malé, 18 procent HDP je neuvěřitelná suma peněz (které někdo bude muset také zúřadovat, aby to nebylo iracionální rozdávání peněz). Ekonom Kovanda na základě dat Mezinárodního měnového fondu říká, že zatím je „balík“ avizovaný českou vládou třetím největším mezi evropskými zeměmi (první je Německo, druhá Itálie). Slovo zatím je důležité, některé země budou určitě „přidávat“.