Nejprve je třeba si vůbec ujasnit, co se míní termínem kontrolování využívání příspěvku na péči. Především velcí poskytovatelé celoročních pobytových sociálních služeb a jejich zřizovatelé, tedy kraje a města prosazují, aby stát kontroloval, jaké služby jsou za tento příspěvek nakupovány. Jsou přesvědčeni o tom, že příspěvek na péči je prioritně finanční částka, která je určena k nákupu služeb sociální péče, kterou poskytují akreditovaní poskytovatelé těchto služeb. Tvrdí, že základním problémem je, že příspěvek na péči se nevrací do systému sociální služeb. Jakoby péče v rodinách byla jiná sociální služba než ta v institucionálních zařízeních.

 Tento názor lze dokumentovat na odpovědi paní Jarmily Srbkové, z odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně, která na otázku „Kontroluje stát dostatečně využívání příspěvku na péči?“ uvedla: „Stát zcela rezignoval na jakoukoliv kontrolu využívání poskytnutých příspěvků na péči, a to zejména mimo pobytové sociální služby…… V každodenní praxi ta absence zákona, že poskytované příspěvky na péči osobám žijícím ve vlastním sociálním prostředí, nejsou ve většině případů využívány na zajištění pomoci, ale slouží ke zvýšení příjmů jejich domácností. Nutnost finanční, ale zejména věcné kontroly je nezbytným prvkem fungování celého systému financování sociálních služeb. To víme už sedm let!“

Tento názor je, podle mých zkušeností, převažující u většiny pracovníků státní správy a samosprávy. Přičemž je zřejmé, že těmto lidem, kteří mají zásadní vliv na fungování celého systému, zcela uniká smysl příspěvku na péči. Možná, že je už samo o sobě nešťastné, že příspěvek je vnímán pouze jako sociální dávka a nikoliv jako věcná pomoc při zajištění pomoci k samostatnému životu ve svém přirozeném sociálním prostředí.

Od prvopočátku jsem byl u přípravy zákona o sociálních službách a velmi dobře vím, že motivem pro definování příspěvku na péči bylo umožnit lidem závislým na pomoci jiné osoby, aby mohly zůstat doma, ve svém přirozeném prostředí. Příspěvek má umožnit, aby pomoc mohl poskytovat rodinný příslušník nebo osoba blízká, a to i za tu cenu, že opustí svoje zaměstnání a bude se plně věnovat poskytování péče. Proto také za hlavní pečující osobu platí stát veřejné zdravotní pojištění a péče je počítána do nároku na starobní důchod již od druhého stupně příspěvku na péči. Příspěvek na péči nebyl nikdy zamýšlen jako dávka, která bude prioritně realizována při nákupu sociálních služeb u akreditovaných poskytovatelů.

Velmi frekventovaným názorem, který je také v tématu časopisu MŮŽEŠ obšírně prezentován, je přesvědčení, že řada rodin řeší příspěvkem na péči svoji tíživou finanční situaci. Například je popisována situace, kdy rodiny, kde je jeden z nich nezaměstnaný, neobjednávají žádné sociální služby a péči poskytují sami. Tento názor je ještě podpořen tvrzením, že je to špatně, a to především pro lidi s mentálním postižením, neboť jsou rádi v kolektivu lidí s podobným zdravotním postižením. Mohou se společně vzdělávat a učit se mnohým dovednostem. Chápu takovou argumentaci od poskytovatele služeb, kde každý úbytek klientů znamená zhoršení finanční situace takového zařízení.