Že by v poměru pravomocí a odpovědnosti při každé perzonální změně hrály podstatnou roli nikoliv ústavní pořádky, ale osobní, nebo snad dokonce stranické ambice?

Nelze nepřipomenout kompetenční zásah někdejšího ministra spravedlnosti do případu katarského princátka. I výrazně studenokrevná výměna názorů na právní dikci budí dojem, že nejde o to, kdo komu má být nadřazen, nýbrž o přetlačovanou typu "kdo s koho".