Demokratická správa země předpokládá vzájemnou souhru nejrůznějších institucí. Klíčové je přitom odlišení politického a administrativního rozhodování. Ukažme si to na triviálním příkladu. Třídní učitel navrhne rodičům žáků, že škola uspořádá výlet do skanzenu na Veselém kopci. Proběhne demokratická diskuse, při níž mají rodičové možnost navrhovat alternativní destinace. Nakonec rozhodnou, že třída nepojede na Veselý kopec, ale na výstavu korunovačních klenotů do Prahy.

To byla ta demokratická část rozhodování. Bylo by ovšem tragédií, kdyby začali hlasovat, kdo z rodičů bude řídit autobus, který je do Prahy poveze, ačkoliv nikdo z nich nemá řidičské oprávnění. Řízení autobusu je odborná záležitost, kterou může dělat jen přezkoušený specialista s oprávněním, jinak by výlet skončil katastrofou. S řízením státu je to podobné: politicky se rozhoduje o cílech a hlavně o tom, kdo dostane peníze, které občané státu odevzdávají.

Vlastní řízení státu už je vysoce profesionální záležitostí, mnohem složitější než řízení autobusu. To mají dělat profesionálové.

Bohužel za celých 20 let se toto rozlišení u nás nepodařilo prosadit. Když politicky nominovaní diletanti usedli do státních křesel, velmi se jim v nich zalíbilo. Zakrátko pochopili, že kromě sladkého pocitu moci se jim otevírá cesta k netušeným finančním možnostem. Aby vedoucí sekretariátu předsedy vlády brala za měsíc patnáctinásobek průměrné mzdy, aby si náměstci ministrů odnášeli dvaceti, třicetinásobek průměrné mzdy jako prémie, to je možné jedině v systému, ve kterém vládne chaos, nejplodnější semeniště korupce.