Poznamenejme předem, že jedním z důležitých teoretických předpokladů konsolidace demokracie v postkomunistických zemích bylo nastavení takových parametrů pro fungování parlamentního systém, které nutí zástupce lidu k reálnému sebeomezení. Autoři ústav komunistických států jim totiž zhusta dávali hyperdemokratická oprávnění, neb si byli dobře vědomi, že se papírové deklarace nikdo neodváží využít.

To se nám, bohužel, nepodařilo zvládnout. Ani ústava, ani jednací řády potřebná omezení nezavedly. Čeští poslanci mají zákonodárnou iniciativu, což chaotizuje legislativní proces a činí ho zranitelným vůči korupci. Vůči státním institucím vystupují tak, jako kdyby k nim měli kontrolní pravomoc. 

Jistě, parlament kontroluje vládu. Ale to nesmí znamenat, že se jednotlivý poslanec nebo senátor může potulovat po ministerstvech či jimi řízených organizacích a požadovat od nich informace. V normálních zemích tam smí jít jenom s pověřením nějakého výboru a s přesně předem daným mandátem. Poslanci se přitom svých privilegií nechtějí vzdát.