v odůvodnění uvedl:
Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali. I nadále se domnívám, že pokud si parlament myslí opak, pak má být záměr podporovat kinematografii porovnáván s jinými veřejnými zájmy v rámci sestavování státního rozpočtu a nemá být financován z mimorozpočtových zdrojů a tím privilegován oproti jiným veřejným výdajům.
Prezident je hlava pomazaná, myslet si nepochybně může, co chce. Zákon o kinematografii se připravoval dlouho. Jedním z důvodů byla snaha striktně omezit dotace z veřejných prostředků a nahradit je financemi komerčních subjektů, které česká filmová díla zařazují do svých programů. Byly za to odškodněny tím, že se striktně omezila reklama ve veřejnoprávní televizi. Docela by mě zajímalo, jaká jiná umělecká branže je pro komerční televize natolik zajímavá, že jí byly ochotny ročně věnovat desítky milionů korun.
Řekl bych ovšem, že zajímavější než prezidentovy názory na kinematografii je otázka, jestli prezident takovou kompetencí vůbec má mít. Už několikrát jsem upozorňoval na to, že česká ústava má vážné problémy s logickou strukturou. Jak známo, vznikala ve spěchu před rozdělením státu. Základem se stala prvorepubliková ústava. To byla víceméně klasická ústava parlamentní republiky s neodpovědným prezidentem a odpovědnou vládou. „Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády“ praví se v ní. Pak to ovšem znamená, že kompetence prezidenta musíme číst jako kompetence vlády. Tak zvané prezidentské veto, tedy kompetence prezidenta vracet parlamentu zákony s připomínkami, je v prvorepublikové ústavě ve skutečnosti kompetencí vlády.
Hlavním účelem ústav je omezit subjektivní rozhodování hlav států, ať je to král nebo prezident. Bylo by logickým nesmyslem, kdyby měl jakýkoliv ústavní hráč právo rozhodovat bez toho, že by za své rozhodnutí nesl odpovědnost.
Jak se zdá, autoři české ústavy na to pozapomněli. Použili též konstrukci s neodpovědným prezidentem, jenom na rozdíl od první republiky nejsou všechny jeho úkony podmíněny spolupodpisem odpovědného ministra. Tím vznikl prostor pro prezidentskou svévoli. Veto, které má posilovat postavení vlády proti parlamentu, (tak bylo za první republiky koncipované), se stalo nástrojem na prosazování osobních libůstek prezidenta.
Oba čeští prezidenti se této chyby v ústavě naučili čile využívat. Prezident Klaus např. vetoval zákon o loteriích těsně před volbami, kdy Poslanecká sněmovna už jeho veto nemohla přehlasovat. Starý zákon o loteriích, výhodný pro loterijní společnosti, tak platil téměř o rok déle. Celkový počet zákonů vetovaných oběma prezidenty se blíží stovce.
Teď nejnověji, prezident oslabené vládní koalici vetoval novelu horního zákona, která by těžařským společnostem ztížila přístup k novým ložiskům uhlí. Ruší totiž institut vyvlastnění, takže těžařské společnosti, by se musely s obcemi, jako je i dnes se Horní Jiřetín, o těžbě na jejich území napřed dohodnout. Prezident jsko představitel veřejné moci vstupuje do politického rozhodování, z něhož mohou jedné konkrétní firmě plynout miliardové zisky. To už snad ani nemá cenu komentovat.
Při tradičně nestabilních většinách v Poslanecké sněmovně, kdy vláda dává obtížně dohromady 101 poslanců na přehlasování prezidenta, je prezidentské veto velmi silným nástrojem na prosazování osobní vůle jednotlivce proti vůli vlády i parlamentní většiny.
Místo toho, aby se ústava upravila tak, aby prezident nemohl konkurovat vládě, posílila se jeho pozice přímou volbou. Máme se opravdu na co těšit.
Psáno pro ČRo6
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
