v odůvodnění uvedl:

Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali. I nadále se domnívám, že pokud si parlament myslí opak, pak má být záměr podporovat kinematografii porovnáván s jinými veřejnými zájmy v rámci sestavování státního rozpočtu a nemá být financován z mimorozpočtových zdrojů a tím privilegován oproti jiným veřejným výdajům.

Prezident je hlava pomazaná, myslet si nepochybně může, co chce. Zákon o kinematografii se připravoval dlouho. Jedním z důvodů byla snaha striktně omezit dotace z veřejných prostředků a nahradit je financemi komerčních subjektů, které česká filmová díla zařazují do svých programů. Byly za to odškodněny tím, že se striktně omezila reklama ve veřejnoprávní televizi. Docela by mě zajímalo, jaká jiná umělecká branže je pro komerční televize natolik zajímavá, že jí byly ochotny ročně věnovat desítky milionů korun.

Řekl bych ovšem, že zajímavější než prezidentovy názory na kinematografii je otázka, jestli prezident takovou kompetencí vůbec má mít. Už několikrát jsem upozorňoval na to, že česká ústava má vážné problémy s logickou strukturou. Jak známo, vznikala ve spěchu před rozdělením státu. Základem se stala prvorepubliková ústava. To byla víceméně klasická ústava parlamentní republiky s neodpovědným prezidentem a odpovědnou vládou. „Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády“ praví se v ní. Pak to ovšem znamená, že kompetence prezidenta musíme číst jako kompetence vlády. Tak zvané prezidentské veto, tedy kompetence prezidenta vracet parlamentu zákony s připomínkami, je v prvorepublikové ústavě ve skutečnosti kompetencí vlády.