istou, i když zdaleka ne nejdůležitější roli zde hráli intelektuálové, z nichž někteří budování „kapitalismu bez přívlastků“ podporovali a dnes hovoří o potřebě „změny systému“. Bez stopy sebereflexe, jaký byl jejich podíl na vzniku onoho systému, který teď – neznámo jak – chtějí měnit. Upřímně řečeno, v čase, kdy se hádá každý s každým, hrozí nebezpečí, že se pokus o kritické zamyšlení přifaří na jednu hromadu k denním žabomyším válkám, které kolem vlády dostoupaly snad až na samý vrchol trapnosti.

Bez reflexe minulých dvaceti let je jen malá naděje, že se podaří najít koncepty, jak zastavit pohyb kyvadla, které opět nabírá podobný směr jako po velké krizi třicátých let. Skutečně nepůsobí nejpřesvědčivěji, když se protagonisty boje za nápravu poměrů stávají lidé, kteří se velmi zasloužili o jeho vznik. Kdyby utrousili aspoň slůvko „promiňte“.

Již na začátku devadesátých let někteří autoři – např. sociolog Šrubař – poukazovali na symetrii mezi učením Karla Marxe a Friedricha von Hayeka. Vysvětlovali tím, proč se myšlenky „nové pravice“ tak snadno ujímaly právě u některých bývalých komunistů. Ignorování sociální otázky, deregulace trhu v situaci, kdy v tzv. „vynořujících se trzích“ vůbec neexistovaly instituce, které byly schopny zabránit rozkradení státního vlastnictví, musely dříve či později obnovit podmínky, z nichž vycházel úspěch socialistických, komunistických a fašistických hnutí. Těmi podmínkami byly obrovská korupce a neřešení sociální otázky, tedy obrovské rozdíly v životní úrovni.

Často bývá dobré poučit se v minulosti. V druhé polovině 19. století byla situace analogická. Tehdy byla politická korupce všudypřítomná. Tammany Hall, newyorské centrum Demokratické strany USA, řídil 13 let William Mercy Tweed, přezdívaný "boss" Tweed. Podívejme se, jestli nám jeho příběh nebude něco připomínat. Tweed byl – dnes bychom řekli – komunikativní člověk. Byl velmi roztomilý. Dokázal si získat i osoby, které mu zpočátku nebyly příznivě nakloněny.