Ve Venezuele neexistují oficiální migrační statistiky, ale všude během konverzací lidé jmenují buď bratra nebo přítele nebo bratrance, kteří zrovna opustili zemi. Ti míří buď do Španělska, do Chile nebo Ekvádoru – kamkoli jinam, jen ne zůstat tady. Podle Bogoty počet Venezuelanů, kteří vstoupili do Kolumbie, byl nejméně 250 tisíc v roce 2012 a v roce 2016 to bylo již 378 tisíc.
Nemůžeme ve Venezuele myslet na rodinný život, na děti, na různé projekty, protože veškeré peníze se točí kolem jediné věci a to je obživa. Humberto a Izabela jsou mladí lidé a patří ke střední vrstvě města Maracajibo, což je velké karibské město na západě země.
On pracuje v obchodě se zahradnickými potřebami, ona pro společnost soukromých řidičů. Nemají děti a bydlí v pronajatém bytě, na splátku si pořídili auto. Už je to dávno, co lidé chodili do kina, do restaurací, měli nové oděvy, užívali si malé každodenní radosti. Nyní však veškeré peníze jdou na zajištění obživy a na každodenní nutné základní potřeby.
Izabela vydělává měsíčně 10 euro, Humberto bere o trochu více. Minimální mzda se zvýšila od 1. května t.r. o 60 %, ale ceny výrobků se zvyšovaly rychleji.
Od prosince 2016 do konce února 2017 země poznala roční úroveň inflace, která činí podle finanční agentury Bloomberg 932 %. Inflace už trvá více než jedno desetiletí. Nedá se říct, že v minulosti byl venezuelský ekonomický model skvělý a že nyní je špatný, prostě špatný model se zhoršil.
Venezuela má ekonomiku naftařské země, která podněcuje více dovážet, než produkovat a dává přednost dezinstrualizaci. Země nikdy nebyla soběstačná, co se týká zásobování potravinami. Ale produktivní kapacita, která je již velmi slabá, se ponořila s ekonomikou pod vlivem hyperinflace, která začala po roce 2000.
Stálý strach z loupeží žene lidi do exilu
Dnes země musí dovážet více než 80 % všech produktů. V roce 2014 došlo k propadu cen nafty a to byla jako rána z milosti pro ekonomiku státu. Od té doby je všeho nedostatek. Nyní základní produkty nenajdete v obchodech, i když stojíte několikahodinové fronty.
Ti, co mají prostředky, chodí do soukromých hypermarketů. V centru Maracajiba jsou regály v hypermarketu Mega 72 úplně naplněné. Skoro všechno pochází z Kolumbie a prodává se to za cenu zlata. Např. 900 ml oleje stojí 70 euro.
Dříve, když byla žena těhotná, bylo to velká radostná událost. Nyní je reakce spíše taková: bože, co budeme dělat.
Nikdo v Maracajibu nezapomněl na dobré časy před krizí. Byl to čas naftodolarů, cestování do Miami, večírků s přáteli a rum tekl proudem. Staří lidé seděli večer před svými domky a povídali si o všem možném. Nyní po sedmé hodině večerní nepotkáte venku nikoho. Humberto říká: byli jsme bohatí a nevěděli jsme to.
Stálý strach z loupeží žene lidi do exilu. V Maracajibu se situace stala dramatickou, přibližně před rokem, kdy podnik Izabely musel snížit počet prodávaných aut z 60 na 34. Každou chvíli se v Maracajibu odehrávají demonstrace. Lidé s sebou nosí kapesník a malou lahvičku octa proti slznému plynu.
Izabela a Humberto nevidí žádnou naději a proto i oni se rozhodli opustit svou vlast.
(podle Le Figaro, ZP)
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
