Návrh interiérů zhotovil v domě číslo 78 na Derngate, který je dnes otevřen veřejnosti spolu s dalšími dvěma sousedícími domy, které slouží jako zázemí, kavárna a obchod s uměleckými předměty. Původně jsme si tento skvost chtěli projít sami, ale pán, který má fantastický knír, nám nabízí prohlídku s průvodkyní Margaret, která bude stát za to.

Dobrovolníci a dobrovolnice, kteří provádějí v kostelech, katedrálách a muzeích jsou většinou postarší a k dané pamětihodnosti mají osobní vztah. Podělí se s vámi o zákulisní drby, do detailu se věnují každému kousku inventáře a jsou opravdovými experty na danou stavbu. Takže pokud nemáte dost času, je lepší prohlídku zdvořile odmítnout. Margaret dala našim dosavadním zkušenostem s nadšenými kustody a kustodkami nový rozměr. Věděla toho sice hodně, ale moc si toho nepamatovala.

Navíc ji moc zajímalo, zda se nám líbí to, co Mackintosh v domě vytvořil. Takže se pravidelně dotazovala „líbí se vám ty černé stěny?“, a „co říkáte na ty pruhy na stropě?“. Ne úplně jsme se vším souhlasili, ale když nám v obýváku, který nám opravdu připadal jako zdobená hrobka, řekla, že jestli se nám to nelíbí, tak můžeme jít, raději jsme sklouzli zpátky k tradiční britské zdvořilosti a nekonfliktnosti.

A dobře jsme udělali. Margaret nám vysvětlila, že zadavatelem a majitelem domu byl Wenman Joseph Bassett-Lowke. Bassett-Lowke byl velkým fandou moderního designu a vlastnil firmu na výrobu modelů lodí, vláčků a autíček – jejichž malá výstavka je i v domě. Jeho žena Jane nemohla Mackintoshovy návrhy vystát, takže když se domem procházíte, je jasně vidět, kde si byla Jane schopna dupnout a říct, že takhle teda ne. Takže obývák je vyvedený černě a skutečně působí docela strašidelně, manželská ložnice je naopak klasicky dobově kýčovitá – s květovanými tapetami. V koupelně jsou tapety – to se mimochodem nosí v některých domácnostech doteď – a ložnice pro hosty má pruhované látkové tapety, o kterých G. B. Shaw, který v domě nocoval, prohlásil, že jejich vzorek vidí, i když zavře oči. Vzory, ornamenty a barvy jsou skutečně intenzivní. Doprovází je smysl pro detail a vynalézavost, jako v případě vyklápěcího světla v jídelně. Zajímavé je, že Mackintosh nikdy neviděl, jak jeho návrh ve skutečnosti vypadal – prostě jenom posílal pokyny poštou.

Finále naší prohlídky s Margaret se odehrálo v ložnici pro hosty, kdy se nám snažila přiblížit obtížnost a finanční náročnost renovace takové stavby. „My jsme teď v aukci koupili původní umývací mísu, která byla támhle v rohu. Hm, ale teď tam není. Tak to nevím, jestli už ji tady máme. Ale vždycky bývala tady v roku.“ Zíráme společně s Margaret do rohu, jako bychom čekali, že se mísa objeví. Inu nevadí, tak ji asi ještě nezasadili do kontextu. Když v tom slyšíme již z vedlejší místnosti: „Ááá, tady je ta mísa. No ona to byla mísa za tisíc liber, tak to by byla škoda, kdyby tady nebyla.“ Máme radost, že je Margaret překvapena a potěšena přítomností porcelánového dobového umyvadla.

Stejně tak nás těší, že se povedlo dům zakoupit, opravit a že se z něj pomalu ale jistě stává místní centrum kulturního dění. A pro některé je to určitě dobrý návod, jak nepostupovat při experimentování s barvami v interiérovém designu.