Do popředí se dostalo nejen v Ústí nad Labem jedno silné nekonsolidované hnutí a v řadě samospráv a krajích vznikla nebo ještě vzniknou menší subjekty postavené zpravidla na odlišnějších principech interního fungování a řízení, než je klasický model zavedených stran. Je v tom síla a budoucnost, jak se však ukazuje zároveň obrovské riziko. Zásadní jsou při tom lidé v čele každého z nich a týmy, kterými jsou lídři obklopeni.

Mohu už trochu porovnávat, neboť mám nějaké zkušenosti a moje „mise“ v Ústí doplnila tu poslední komunální, která mi chyběla. Měla jsem tu čest, či případně smůlu (záleží vždy na úhlu pohledu) pracovat jako nejbližší spolupracovnice Jana Kasla (bývalý pražský primátor, později předseda Evropských demokratů), současného poslance Evropského parlamentu Stanislava Polčáka (bývalý poslanec a od počátku vzniku hnutí Starostové a nezávislí také jeho 1. místopředseda) a Martina Hausenblase (podnikatel, filantrop a lídr PRO! Ústí). Každý z nich mne velmi ovlivnil, udělil řadu lekcí a skrze role, které jsem zastávala, jsem se pravidelně setkávala s řadou dalších různorodých osobností jako například Janou Hybáškovou, Karlem Schwarzenbergem, Miroslavem Kalouskem, Martinem Půtou, Janem Horníkem, Jaromírem Štětinou, Honzou Farským, Věrou Kovářovou, Petrem Gazdíkem, Veškem Michalikem a s mnohými dalšími. S některými z nich mne pojí přátelství, přestože můj současný život změnil směr i obsah. S některými se přátelit ani nedalo a existují i tací, se kterými je budoucí spolupráce vyloučena. U některých z nich jsem byla u startu jejich politické kariéry, jiní byli na půli cesty, a nebo již dávno v čele žebříčků oblíbenosti/neoblíbenosti. A právě schopnost všech lídrů komunikovat, naslouchat, vydržet a mít silný tým, ovládat metody řízení – je to, co určuje další vývoj uskupení, ve kterých stojí tito lidé v čele, případně jsou jeho významnou součástí. Zajímavé je sledovat z blízka vzestupy a pády, osobnostní proměny během let, či při dosažení funkce, procesy rozhodování, kompromisy a jejich hranice, přičemž klíčové jsou vždy hodnoty a dovolím si troufnout říci rovněž materiální a rodinné zázemí. Zásadní jsou také zkušenosti s vedením lidí a zkušenosti z různých sektorů (nevládní, politika, byznys).

Stav města byl tristní a já si připadala jako na minovém poli

Zpět k Ústí nad Labem: v březnu 2014 jsem se stala součástí dění kolem kauzy Činoherního studia (to je na samostatný blog, dnes už možná na knihu s názvem Smutný nekonečný příběh III aneb definitivní konec říše fantazie) :-( a po té jsem odřídila předvolební kampaň PRO! Ústí. Po volbách se i mne týkalo koaliční vyjednávání a na základě dohody mezi ANO Ústí nad Labem a PRO! Ústí došlo k přesunu do kanceláře primátora. Byla jsem sice před tím radní malého města, ale to, co jsem zažila v Ústí na magistrátě, je zkrátka zcela nepřenosná zkušenost. Už ji v budoucnu nechci a nebudu opakovat. Stav města byl tristní a já si připadala jako na minovém poli, protože cokoliv se projednávalo se ukázalo buď jako časovaná bomba, a nebo jako pole zcela neorané. Pustili jsme se do práce, jako bychom měli dát všechno do pořádku za několik měsíců. Očekávalo se to od nás….tak jsme to cítili. Cítili jsme brutální odpovědnost a téměř nic nesneslo odkladu. Kolos jménem magistrát se dal do pohybu. Skřípalo to, dřelo, ale makalo.

PRO! Ústí se hned po nástupu na magistrát začalo potýkat s rozdílnou informovaností těch z nás, kteří pracovali na magistrátě a těch, kteří byli součástí hnutí a čekali venku na výsledky a informace. Uvědomila jsem si, že MUSÍ docházet k pravidelné informovanosti nejen elektronicky, ale zejména na pravidelných osobních setkáváních. Komunikační krizi jsme tak zažehnali hned na začátku. Do konce března 2015 jsem byla rovněž mluvčí koalice a hned po příchodu na magistrát jsem si dala za cíl, že musíme dobře informovat veřejnost o tom, co se na magistrátě děje. Jak se ukázalo – informovat veřejnost nestačí. Usilovala jsem také o to, aby se pravidelně scházel koaliční klub, ale to se mi podařilo jen 1x a to hned na počátku. Vsuvka: sama jsem se ukomunikovala téměř do bezvědomí, dnes se mi skoro vůbec nechce mluvit, spíš jen psát…ale to přejde. :-)

ANO se nepodařilo včas rozpoznat, že dochází k dvojkolejnosti

S odstupem času se domnívám, že ANO se zkrátka nepodařilo včas rozpoznat, že dochází k dvojkolejnosti, a když to bylo jasné, že jde o velkou krizi, bylo už zřejmě pozdě, protože propast mezi těmi, kteří byli zavaleni každodenní operativou ve vedení města a těmi, kteří dění pozorovali zvenku, byla už příliš hluboká.