Chtěl bych být přítomen na takové hodině a také by mě zajímalo, jak by na tyto otázky odpovídali řadoví členové politických stran, vrcholoví politici a občané.   
Podle klasické definice jsou politické strany nástrojem k získání politické moci pro uskutečnění určitých idejí, a to prostřednictvím účastí jejich členů na formování a kontrole státní moci. V české společnosti panuje přesvědčení, že politické strany jsou nástrojem k šachtování veřejného majetku, přičemž slogany, hesla či programy jsou pouze zástěrka. V běžném životě přiznání ke členství v nějaké straně vyvolává pohrdání. Jaké jsou příčiny těchto negativních názorů?

Říjnové obecní volby do zastupitelstva v Chomutově a v Bílině soud prohlásil za neplatné a nařídil jejich opakování. Důvodem bylo korumpování voličů. V případě Chomutova soud objevil 79 zcela shodně vyplněných hlasovacích lístků ve prospěch některých kandidátů ČSSD odevzdaných v 11 ze 40 volebních okrsků. Policie v obou případech navrhla obžalobu několika lidí, kterým hrozí až tři roky vězení. Potud zafungovala pravidla a jejich vynucení. Jestliže byly zmanipulované samotné volby, jak se na kandidátku dostali (jak byli uvnitř strany „zvoleni“) manipulátoři, v jejichž prospěch se měly tyto volby odehrát? Jakým způsobem byly zvoleny a jak fungují orgány politických stran jako okresní či krajský výbor, konference delegátů rozhodující o těchto kandidátkách? Pro fungování státu a volby jeho orgánů platí formální pravidla, nad jejichž dodržováním dohlíží trestní orgány a soudy. Výběr kandidátů, kteří se mají ucházet o tyto funkce, však probíhá uvnitř politických stran v podstatě bez pravidel, často prostřednictvím černých duší a podvodů.. Stanovy a rozhodčí komise jsou v politické rvačce jenom fíkovým listem zakrývajícím nechutnou realitu. Jasně je to vidět v okamžicích, když se v nějaké partaji pere špinavé prádlo, jako třeba v soudních sporech, které vedou proti ČSSD vyloučení členové v Ostravě. Říkat opak je stejně naivní jako tvrdit, po chycení Davida Ratha se sedmi miliony korun v krabici od vína, že všechna výběrové řízení v Česku jsou čistá, protože formálně probíhají podle zákona o veřejných zakázkách a politická kultura by nic jiného nedovolila. V důsledku absenci pravidel nejsou politické strany klubem džentlmenů, kde se v diskusi dochází ke konsensu, ale volným ringem pro psychopaty.

Příkladem budiž případ zavražděného Romana Housky (ČSSD), který disponoval uvnitř  strany obrovskou mocí. Proč byl vůbec v politické straně? Co veřejně kdy smysluplného pronesl, nebo napsal? Hlavně ale, čím byl pro spolustraníky hoden následování? Tyto vnitřní poměry odpuzují normální lidi, kteří nemají dost peněz na koupi vlastní strany, od účasti v politice. Správa věcí veřejných se tak dostává do rukou lidem „zvláštního ražení“ a i proto je tak ubohá.

Politické strany v Česku mají asi 170.000 členů. Skutečně činných, ochotných „lepit plakáty“ bude tak desetina a těch co na nějaké úrovni rozhodují, asi jedna setina. Naprostou karikaturou politické strany představuje hnutí Úsvit se svými devíti členy. V podstatě 8 milionů voličů je jako stádo ovcí ovládáno skupinou asi 2000 příslušníků politické mafie. V této situaci je tedy na místě hovořit o občanech jako o ovčanech.