Otcové zakladatelé chtěli vytvořit z EU silnou federaci, která by byla plně konkurenceschopná největším světovým mocnostem, jako je Čína, Rusko a USA. Přechod z konfederace k federaci se měl odehrát ve třech postupných krocích: společným trhem počínaje, přes společnou měnu, společným státem konče. Jedním z důvodů, proč tento plán nevyšel, byl mimo jiné odpor Velké Británie, která chtěla sdílet s Unií jen výhody plynoucí ze společného trhu, ale o přidání se ke společné měně a federalizované Evropě, nechtěla ani slyšet. EU tak zůstala právní podstatou konfederace - obrazně řečeno - konvojem 28 lodí, z něhož odpojí-li se jedna, či několik, nic vážného se nestane. Maximálně se sníží „cena" zbylého konvoje („celková váha EU"). Na druhé straně nelze vyloučit, že nějaký „menší Schengen" by byl akceschopnější a efektivnější, což by „cenu" konvoje mohlo „dorovnat". Souhrnně řečeno: odchod Britů z EU by znamenal jen začátek života v „odděleném manželství" a dál se uvidí.

Svatá říše římská národa německého

Nevím, zda se s laskavými čtenáři shodnu, ale BREXIT mě netrápí tolik, jako postupná a nenápadná přeměna EU ve Svatou říši římskou národa německého Otcové zakladatelé dali do vínku konfederace rovnost všech členských zemí EU a vložili do ní pojistku ve formě možnosti veta, každé členské země k návrhu, s nímž by daná - obvykle menší země - nesouhlasila. Jinými slovy, jedna země nešla přehlasovat ostatními. Situaci zásadně mění podpis tzv. Lisabonské smlouvy, která už přehlasování menšiny kvalifikovanou většinou umožňuje. Češi a Slováci se o tom mohli přesvědčit na vlastní kůži u hlasování v případě tzv. uprchlických kvót a držení střelných zbraní. Rovnost zemí, která stála v základech EU, tak byla nenávratně ztracena.