Politiku Vladimíra Putina, podle mého soudu, formovaly tři klíčové faktory:

1. bombardování a porážka pravoslavného Srbska, kdy mu Putin, jako nově nastoupivší prezident, nemohl přijít na pomoc, díky celkové slabosti Ruska. Porážku Srbska bral nejen jako pokoření Ruska, ale i svojí osoby. Tehdy si slíbil, že už nikdy nedovolí, aby Rusy - za jeho vlády - někdo ponížil. Odtud pochází i jeho urputnost až umanutost - za každou cenu vrátit Rusko mezi respektované a obávané světové mocnosti;

2. za Jelcina, po němž přebírá prezidentský úřad, byla země řízena vlivnou skupinou zvanou semibankirščina („vládou sedmi bankéřů“, ZDE). Sedm největších bankéřů Ruska vlastnilo řádově polovinu celé ruské ekonomiky, přičemž všichni, až na jednoho (Potanina) byli židé. Odtud vyplynula nutnost s mocnou domácí židovskou lobby vyjít a spolupracovat;

3. vyhodnotil si, že jedním z hlavních důvodů neúspěchů Hitlera a Stalina byla jejich protižidovská politika. Putin dospěl k závěru, že sovětský antisemitismus, vedl k odchodu statisíců vzdělaných Židů do zahraničí, způsobil zaostávání, a poté i mocenský úpadek Sovětského svazu. Samozřejmě, že totéž nechce dopustit u současného Ruska. Odtud se odvíjí i jeho relativně vstřícné chování vůči ruským židům.