Tak či onak, obě skupiny, praktikujíci muslimové i my, „bigotní“ praktikující katolíci, jsme společně velmi minoritními menšinami v evropském sekulárním moři. A do budoucna to nebude jiné. Naopak, bude nás ještě méně, aktivních katolíků i muslimů. Sekularismus a eroze tradiční náboženské praxe je totiž poněkud tajemný, ne zcela pochopený, avšak statisticky doložitelný sociologický fakt, který postupuje všemi společnostmi nehledě na přání jejich vůdců či mediálních nálad. I muslimské komunity se sekularizují nevídaným tempem, což znervózňuje islámské náboženské autority ještě více než ty křesťanské. Z tohoto pohledu strach z „islamizace Evropy“ je stejně opodstatněný, jako strach, že pohledy poslední dech chytajících vilných šedesátníků po mladých slečnách mohou způsobit vážnější populační explozi.

Šturmovat po náměstích v tisícových pochodech „proti islámu“ je navíc okořeněno ještě jednou absurditou – je to jako pochodovat proti vlastní impotenci. Tu by si měl každý vyřešit soukromě sám se sebou (případně s rodinou či lékařem), ale bojovat proti ní demonstrací? Pokud by účastníkům skutečně šlo o zastavení pronikání cizího náboženství na náš kontinent, jedinou účinnou hrází by byla nějaká vlastní silná víra. Museli by se rozejít a spontánně a pravidelně naplňovat své křesťanské chrámy. Plodit hojně dětí a svým příkladem je vést ke ctnostem praktikujících křesťanů. V zemi, která má převahu nábožensky zapálené populace, místní i státní instituce se budou snadno chovat v podobném duchu. Do takové Evropy se bude islámu velmi špatně pronikat.