Proč začínáme článek citátem spisovatelky Le Guinové? Jednoduše proto, že její kniha, děj se odehrává v roce 2002, je jedním z antiutopických románů, popisujících situaci, kdy sny se stávají realitou, kterou nejprve ohrožují, poté ničí. Jde o to, o čem sníme a kdo kontroluje naše sny. Byl to Sigmund Freud, kdo podotkl, že velkou částí podstaty člověka je sexuální pud. V římské společnosti se vědělo, že je důležité dát lidem chléb a hry. Dávno předtím, než Sharon Stoneová v Základním instinktu přehodila nohu přes nohu (v reálném medializovaném politickém životě předvedla roku 2013 svůj klín bez kalhotek recesistická moderátorka TV interview srbskému premiéru /od 2012 do 2014/ Ivicu Dačićovi), bylo zřejmé nejen Hollywoodu, že lidstvem lze manipulovat skrze sex a násilí. Jde-li o násilí, čím brutálnější, tím lepší. Jde-li o medializovaný sex, začala platit tatáž logika. Noha přes nohu s absencí kalhotek dávno nestačí. Musí se nabídnout tvrdší kalibr. Akcent se dělá buď na zvrácenosti, nebo na netradičnosti. Je třeba vyvolat hlad po artefaktech toto typu. Je nutné naučit lidi myslet, dívat se a slyšet určitým způsobem.
Dačić video:
O výchovu skrze sex a násilí se postaral právě Hollywood, nakolik Hollywoodem samotným manipulují politikové, je patrné od dob velmi pravděpodobné vraždy herečky Marilyn Monroeové v roce 1962. Byla to hollywoodská studia – továrny na sny, která způsobila kulturní dominanci Západu. Tato dominance vyvolala rozkol uvnitř SSSR. Sovětský svaz nebyl vůbec „uzbrojen“ Reaganovými „hvězdnými válkami“, jak se doposud mnozí mylně domnívají. SSSR jednoduše ztratil vlastní kulturní orientaci, nechal se kulturně namlsat (podplatit?) skrze fenomény násilí a sexu. Rocková hudba a undergroundové VHS s eroticky násilnou a násilně erotickou (pornografickou) kulturou, setřely vlastní tradiční svět Sovětů. Sovětský svaz se rozpadl, ale občanské války pokračovaly v některých již bývalých svazových republikách dále, což svědčí o tom, že veškerý problém nespočíval jen ve stranickosti a komunismu. Sovětské zbrojovky za vlády Borise Jelcina vydaly Američanům mnohá vojenská tajemství, Američané neskrývali svoje překvapení. I současný ruský vojenský průmysl stále těží z odkazu vojenského výzkumu a produkce SSSR. Byla to nicméně kultura s diseminací západního stylu, která SSSR rozbila, což konstatujeme jako čirý fakt, jak se říká – bez emocí; emoce snad zažili Beatles, když byli v UK popotahováni za píseň Back in the U.S.S.R. , kde „Beatlesáci“ podkopali záměry Západu „vysexovat“ SSSR duši z těla (viz): „Jo, ukrajinská děvčata mě omráčila, nechala holky ze Západu daleko vzadu, moskevská děvčata mě přivedla ke zpěvu a ječení, na ta gruzínská nezapomenu…Jo, jsem zpět v SSSR, řeknu vám, ani nevíte, jak jste šťastni, když jste zpět – v SSSR“.
Video Beatles:
Nejde o politické strany a volný trh, jde o zaneprázdnění mysli každého člověka sebou samotným, jde o zneužití jeho (pracovní) energie, jde o zestátnění jeho dosud neposkvrněné mysli. Největšími anarchisty jsou ekonomové a politici, - jak se tradičně říkává: lidé v límečcích a kravatách, a dále pak jejich nadřízené šedé eminence v pozadí.
Co se ale děje nyní s námi v Evropě? Děje se něco značně neuvěřitelného. Tentýž proces pokračuje. Dochází k témuž, co potkalo SSSR. Ztrácíme kulturu, přispívá k tomu moderní kinematografie plnící nepochopitelnou politickou zakázku, která pod pláštíkem multikultury, tolerance, dělá z konzumentů kulturních artefaktů, tedy nejen z obyvatel EU, sobecké spotřebitele, necítící nic než vlastní metrosexuální potřeby. Pozoruhodný fenomén moderní doby skvěle demaskuje snímek Americké psycho (USA/ Kanada, 2000, 102 min). Tento snímek patří mezi ty intelektuální filmy, které patrně neocení úplně každý divák. Existují tudíž filmy, které nalézají pokračování v diskutujících skupinách na Internetu; debatéři se věnují významu a poselství zhlédnutého filmu, rozebírající film na jednotlivé citáty.
Video Americké psycho:
Tento proces je možná důležitější než film samotný. Režiséři s tím někdy skoro jakoby počítají. Nechají film doznít už mimo rámec a stopáž vlastního díla. Divák se nechá vtáhnout do děje. Fikce se prolne s realitou, o níž se dále diskutuje. Stává se z toho životní styl, divákovi jsou nasazeny brýle. Skrz ně sleduje vše ostatní, čeho je či není bezprostředním svědkem, a to v jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Klíčové je spojení „životní styl“. Současný trend popularizuje homosexuály. Homosexuálové jsou tu odjakživa, přestavují minoritu o cca čtyřech procentech. Je to část přirozenosti, nikoli však norma z hlediska rozmnožování. Není tak dávno doba, co se tvrdilo, že rodina je základ státu. Ukazuje se, že už to asi není pravda. A nejde jen o to, že například v ČR se každé druhé (!) manželství rozvádí a pomalu každý významnější politik v jistém klíčovém okamžiku své politické kampaně „upgraduje“ svou manželku způsobem, jakým německý profesor mění svoje osobní auto a čistotný školáček ponožky.
Matriarchát vs. dvanáctý sexuální zákaz revolučního proletariátu z roku 1924 dle brožury psychiatra Arona Zalkinda „Revoluce a mládež“ vydané téhož roku Komunistickou univerzitou Jakova Sverdlova
Nakladatelství Orbis vydalo v Praze roku 1962 zajímavou knihu Jiřího Klaboucha „Manželství a rodina v minulosti“. Zcela okrajově podotýkáme, že v letech šedesátých vycházely u nás velmi zajímavě a dobře zpracované knihy, mezi něž patří jistě i kniha Klabouchova. Autor seznamuje čtenáře, jak se manželství vyvíjelo po staletí v různých kulturách, jak se vychovávaly děti, jak vypadal roční přírůstek na tisíc obyvatel, jak muži usilovali o ženy a ženy o muže a mnoho dalšího. Kniha opravdu stojí za přečtení. Mimo jiné v ní ale také čteme, že existovaly doby, kdy rodina nebyla základem společnosti, nýbrž kmen či klan. V té době vládl matriarchát a důraz byl kladen na fenomén ženy jako rodičky, jakožto garanta rodu. Kolo dějin se valilo dále k časům příštím a vývoj „ekonomiky“ způsobil, že se malá uskupení stala životaschopnými a nebylo potřeba, aby lidé zůstávali věrni celým kmenům. Zrodila se moderní rodina. Jak jsme dlouho věřili: Máma-táta-děti-pes, zpívá o tom celá ves. Jenže doba (časy) se mění a my s dobou – tempora mutantur et nos mutamur in illis. Dnes jsme svědky časů unisexu. Eurovizím dominují vousaté zpěvačky, z dobytého Mosulu se evakuují „vousaté ženy“, ženy zastávají i původně ryze mužské profese, září svaly z časopisů o bodybuildingu. Oblečení padne stejně jak mužům, tak ženám, jak ženám, tak mužům. Ženy v armádě jsou vybavovány speciálním zařízením, aby mohly močit ve stoje. Pánové se učí málem močit vsedě, aby nevznikal problém, zda má být toaletní prkénko zvednuto či sklopeno. Daleko závažnější jsou však důsledky asistované reprodukce. Nyní lze zmrazovat spermie a vajíčka. Vykonávat mimotělní oplození, geneticky ovlivňovat pohlaví či barvu očí… Pár se nemusí brát (vstupovat do svazku manželského), z důvodů spekulace s dávkami na dítě. Jednotlivec dnes teoreticky i prakticky může stačit na samostatné zajištění dítěte. Klasická rodina není potřeba. Tak proč nesvěřit děti homosexuálům či lesbickým párům?
Klasická poznámka o problému osvojování dětí párem stejného pohlaví naráží na problém, zda dítěti nebude chybět tatínek či maminka. Jenže dnes jsou mnozí muži k nerozeznání od žen a ženy od mužů. Nemusí to tkvět v tom, že všichni nosí přiléhavé texasky či jakési legíny, ale i ve stylu uvažování. Vidíme často muže s ženským uvažováním či cítěním a ženy s mužským prožíváním, zde se nejedná o žádnou patologii, ale o to, že ženy nepotřebují verše, muži mají potřebu je přesto psát. Proč současné filmy záměrně zdůrazňují homosexuály? Dostal by snímek „Moonlight“ bez homosexuální role v roce 2017 cenu Oscar (USA, 2016, 111 min)? Nebo je tu třeba vyhovět určitému současnému klišé, protože na klasickém vztahu muže a ženy již není moc co obdivovat?
Video Moonlight:
Při té příležitosti vyhovíme nadpisu článku a položíme si otázku, proč se ptal francouzský prezident Macron prezidenta Ruské federace, jak jsou na tom homosexuálové v Čečensku? Putin se nechal slyšet, že homosexuálové v Rusku jsou rovnoprávnými lidmi, ale nikdo je oficiálně nepropaguje. Proč by to mělo Evropě vadit a proč by se měli homosexuálové v Evropě dočkat nějaké zvláštní propagace? Odpovědí nechť je dvanáctý bod sexuálních zákazů revolučního proletariátu z roku 1924 dle již uváděné brožury „Revoluce a mládež“. Jde o text jakoby opsaný z Bible, krom bodu dvanáct. Výběr partnera se musí v konečném součtu podřizovat zájmům strany /KSSS, v roce 1924 Všesvazová komunistická strana (bolševiků) VKS(b) pozn./!! Zní to neuvěřitelně, ale dnes platí málem to samé. V zájmu EU musí být okurky zakřivené takto, míra zásoby cukru v Pobaltí takováto, propagace homosexuálů takováto. Proč? Aby se moderní pokolení naučilo vnímat sebe sama, jak to líčí film „Americké psycho“. Je třeba lidi dokonale izolovat. Velké společnosti, viz ČSA, neustále nechávají rotovat zaměstnance tak, aby ti nevytvářeli žádné vazby a přátelství. Když to uděláme i v rodině, bude každý sám za sebe. Nejlépe, jako je to ve filmu Sexmise (Polsko, 1983, 120 min). Samoplodící se společnost bezpohlavních bytostí. Teď už je jasné, proč to „Putinovo“ Rusko tak vadí. Putin sportuje, nekouří a nepije, pěstí svoji zahrádku, vše se zdá být v pořádku…Zatím v Evropě rostou vojenské základny, a falešná tolerance vede k situaci, kdy EU není paradoxně schopna rezistence a ubránění vlastních vnějších hranic. Zopakuje se scénář, kterým prošel v roce 1991 Sovětský svaz? Platí slova autorky sci-fi Ursuly K. Le Guinová, že naše společnost je reprezentována totalitou kdovíjak překrouceného stylu, že naše společnost už ani nepředstírá demokracii? Vzpomeňme, jak zatočili s médii v Polsku či jak se nedávno obořil Vojtěch Filip na Sobotku, když začalo být jasné, že nás NATO v proporcích Schengenu vůbec nebrání.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
